Když škola směřuje ke „skleníkovému prostředí“

Jako jeden z největších problémů dnešního školství vidím to, když se ze škol dělá jakési „skleníkové prostředí“, ve kterém je usilováno o to, aby žák pokud možno nebyl vystaven žádnému stresu a dělal jen to, co ho baví.

Čím vším škola dnešní žáky a studenty stresuje? Například tím, že se na většině českých škol stále známkuje, což podle některých vzdělávacích odborníků vede k tomu, že jsou žáci vystaveni nadměrnému stresu a úzkosti a může to pak negativně ovlivnit jejich výkon při zkoušení či testu. Jiní odborníci či „takéodborníci“ zase krituzují zadávání domácích úkolů, které způsobují přetěžování žáků a navíc jsou diskriminační. A podle některých odborníků je pak špatné i to, když jsou děti ve školách spolu nuceny navzájem soutěžit, neboť ty, které v té či oné soutěži neuspějí, to může psychicky poznamenat.

Samozřejmě, že je vždy potřeba vyvarovat se extrémů. V souvislosti se známkováním by neměl být tlak některých rodičů na dobré známky svého syna či dcery nadměrný. Když rodiče vidí, že se dítěti i přes jeho snahu nedaří tak, jak by si oni představovali, měli by ho naopak povzbudit a vysvětlit mu, že ten, kdo má lepší známky než on, se nutně nemusí lépe uplatnit i v životě. Učitelé by to zase neměli přehánět s kvantem domácích úkolů, které žákům zadávají - jejich množství a obtížnost by vždy měly být v rozumné míře.

Nicméně na druhou stranu si ani nemyslím, že by se mělo zadávání domácích úkolů úplně zakazovat (jak se o to někteří vzdělávací experti či aktivističtí rodiče snaží - viz odkaz zde), případně je vždy dávat pouze jako dobrovolné. Když si každý vzpomene na léta své školní docházky a položí si ruku na srdce: kolikrát by domácí úkol udělal, pokud by byl dobrovolný a příslušný učitel či učitelka by jeho splnění nevyžadoval? Případně, učil by se vždy se stejnou motivací, kdyby se ve škole neznámkovalo? Myslím si, že se asi shodneme na tom, že známkování sice má určitá úskalí a nemusí být vždy úplně objektivní, ovšem z hlediska motivace stále funguje u velké části žáků či studentů jako nejspolehlivější metoda.

Ono by se asi řadě žáků líbilo, kdyby se po nich žádné plnění úkolů nevyžadovalo, každý by dostal dobrou známku bez ohledu na předvedené znalosti či schopnosti, po absolvování základky by se každý dostal na vybranou školu bez nutnosti absolvovat přijímací zkoušky apod. Ale byl by potom takový žák připraven na reálný život? Ve svém budoucím zaměstnání ho jeho nadřízený nejspíš nebude chválit, pokud nebude pracovat na plný výkon, nebude dostávat stejnou finanční odměnu jako ti, co budou plnit požadované úkoly lépe než on. A principu soutěživosti s ostatními bude nejenom ve své profesi vystaven, ať už bude osobou samostatně výdělečně činnou nebo zaměstnancem.

Proto jako jeden z největších problémů dnešního školství vidím to, když snaha některých psychologů, vzdělávacích odborníků i části rodičů vede k tomu, že se ze škol dělá jakési „skleníkové prostředí“, ve kterém se usiluje o to, aby žák pokud možno nebyl vystaven žádnému stresu a dělal jen to, co ho baví. Ne zřídka se totiž stává, že se pak takový žák zhroutí po prvním nezdaru, který ho v životě potká.