Když se do sportu přenášejí politické spory, je to vždy špatně

Napsání mého dnešního blogu bylo inspirováno některými protestními akcemi z posledními doby, které byly namířeny proti izraelským sportovcům.

Na téma sport a politika už toho bylo řečeno a napsáno hodně. Jedni tvrdí, že sport by měl být zcela apolitický a nezávislý na státní politice, druzí naopak říkají, že sport se bez politiky neobejde, a platí to už spoustu let. Jak to tedy je?

Samozřejmě, že politici rozvoj sportu v téměř každém státě určitým způsobem ovlivňují. Jsou to oni, kdo rozhoduje o tom, kolik finančních prostředků bude do jednotlivých sportovních svazů směřováno, kolik peněz ze státního rozpočtu či z obecních rozpočtů půjde na výstavbu sportovišť apod. Je také známou věcí, že se vrcholní politici rádi ukazují na významných sportovních událostech, a často je tak vidíme ve VIP zónách při olympijských hrách, mezinárodních fotbalových zápasech, mistrovstvích světa v hokeji i v jiných divácky populárních sportech.

Špatně ale je, když se do sportovních soupeření přenášejí politické spory mezi některými zeměmi či národy. Hodně diskutovaným tématem je v tomhle ohledu postoj ke startu ruských a běloruských sportovců na mezinárodních soutěžích od počátku ruské invaze na Ukrajině v roce 2022. Jak ti, co se o sport více zajímají, vědí, v řadě sportovních odvětví stále nesmí sportovci výše zmíněných zemí startovat vůbec (například v atletice nebo biatlonu), jinde je jim start umožněn pod neutrální vlajkou a za splnění podmínek, že agresi Ruska na Ukrajině neschvalují a nejsou členy armádního sportovního oddílu. Letos jsem například zaznamenal, že ruští a běloruští sportovci takto startovali na světových šampionátech v judu, rychlostní kanoistice nebo v plaveckých sportech.

Můj postoj k této problematice jsem sdělil ve svých blozích již několikrát a přestože jsem za něj zde byl některými čtenáři někdy až nevybíravě kritizován, je stále stejný. Byť je Rusko na Ukrajině jednoznačně agresorem, nepřijde mi správné, aby za to byli kolektivně postiženi všichni ruští (a navíc i běloruští) sportovci bez ohledu na to, zda válku na Ukrajině podporují a zda vůbec v zemi, kde se narodili, aktuálně žijí. Ukrajinští sportovci by naopak neměli být nikým kritizováni za to, když po zápase odmítnou podat svému ruskému soupeři ruku. Byť i podání ruky soupeři ke sportu patří, v tomto případě něco takového chápat lze.

Ruští a běloruští sportovci však nejsou jediní, kdo doplácí na politiku své země při mezinárodních sportovních kláních. Poměrně často něco takového potkává i sportovce Izraele. Již hodněkrát se například některému izraelskému sportovci stalo, že soupeř z islamistické země k zápasu s ním z politických důvodů nenastoupil a raději se souboji s ní vyhnul i za cenu vyřazení z dalších bojů. Například izraelskému judistovi Toharu Butbulovi se něco takového stalo jak na loňských olympijských hrách v Paříži, tak i tři roky předtím na olympiádě v Tokiu (viz odkaz zde).

Smutné je navíc to, že politické spory již tahají do soutěžních klání s Izraelci i někteří sportovci z neislamistických zemí, a dokonce i sportovci handicapovaní. Jak jsem se nedávno dočetl například zde, na mezinárodním turnaji handicapovaných basketbalistů v Německu se při izraelské hymně otočili britští vozíčkáři ke svým soupeřům zády. Přičemž britští hráči po zápase uvedli, že chtěli svým gestem podpořit mír a vyjádřit svůj postoj k násilí v Gaze. K některým útokům na civilní obyvatele, prováděným v současné době izraelskými vojáky v Gaze, jsem se kriticky vyjádřil ve svém nedávném blogu i já. Ovšem považuji za nesmyslné jakkoliv tohle vytýkat izraelským handicapovaným sportovcům, zvlášť, když jejich britští soupeři těžko mohli vědět, kolik z nich (případně zda vůbec někdo) schvaluje politiku premiéra Netanjahua v této oblasti.

Ještě horší pak je, když například na aktuálně probíhajícím cyklistickém závodě Vuelta vběhnou při časovce izraelským cyklistům do cesty aktivisté s palestinskými vlajkami (viz odkaz zde), dojezd včerejší etapy dokonce byli pořadatelé nuceni anulovat kvůli vběhnutí propalestinských aktivistů do cílového prostoru. Všechny tyto uvedené případy tak názorně ukazují, kam až může vést, když se do sportu tahají jakékoliv politické spory mezi státy či národy.