Když je ředitelem Ústavu totality absolvent VUMLu …

Ústav pro studium totalitních režimů je instituce, věnující se vědeckému zkoumání a objasňování éry obou totalitních režimů, tedy nacismu a komunismu. O to více „kocourkovsky“ působí zpráva, že od 1. dubna bude jeho ředitelem historik Jiří Pernes, který koncem 80. let navštěvoval VUML (pro ty později narozené: Večerní univerzitu marxismu – leninismu).

Když byl Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) v roce 2007 ustaven, považoval jsem to já a předpokládám, že i větší část české veřejnosti, za užitečnou věc. Jenže postupem času začala činnost ÚSTR spíše budit rozpaky. Jeho první ředitel Pavel Žáček se brzy dostal do sporu s některými podřízenými, což vyvrcholilo jejich odchodem z ústavu (s poukazem na totalitní praktiky svého šéfa). Aniž stačil tento spor vyšumět, rozbouřilo hladinu veřejného mínění zveřejnění ne zcela podložené informace o údajné spolupráci spisovatele Milana Kundery s STB.Na konci loňského roku pak sepsal aktivista Stanislav Penc petici na odvolání Pavla Žáčka, kterou podepsal mimo jiné i bývalý prezident Václav Havel. Důsledkem bylo výběrové řízení na nového šéfa ÚSTR, jehož vítězem se stal již zmiňovaný Jiří Pernes. Při přihlášce do konkurzu se o svém studiu na VUMLu nezmínil, nepovažoval to prý za důležité …

Ale můžeme se v České republice až tak moc takové věci divit? Antikomunismus, ať už ten racionální nebo ten účelový (který slouží některým lidem především k jejich zviditělňování), je slyšet z úst našich politiků i historiků poměrně často. Pro ODS bude i v letošních volbách jedním z hlavních hitů jejího volebního programu upozornění na „rudé nebezpečí“, které by naší zemi hrozilo v případě vítězství levice (ČSSD a KSČM) v parlamentních volbách. Je pravda, že tyto dvě strany již spolu vládnou v některých krajích a že mezi politiky ČSSD je poměrně dost bývalých členů KSČ. Je však otázkou, zda i ODS je v této věci křišťálově čistá. Mezi jejími vrcholnými představiteli sice dnes příliš mnoho bývalých členů KSČ nenajdeme – Kočárník a Dyba již před časem odešli z politiky na dobře placená místa a Vlastimil Tlustý se s ODS zřejmě nadosmrti rozhádal. Ovšem mezi regionálními politiky ODS je bývalých členů KSČ poměrně hodně a ani šéf strany Mirek Topolánek na mě jakožto přesvědčený antikomunista nepůsobí příliš věrohodně. U někoho, kdo šel v 70. letech studovat na vojenské gymnázium,kde pro přijetí bylo podstatně důležitější politické uvědomění než studijní předpoklady, lze prostě těžko věřit tomu, že byl odmala antikomunistou. Někdo samozřejmě může namítnout, že v době, kdy se na vojenské gymnázium hlásil, bylo Mirkovi Topolánkovi 15 let, ovšem já si zde dovolím prohlásit, že v 15 letech jsem už dokázal rozpoznat, že ten socialismus či komunismus určitě není tak skvělý, jak nám sdělovací prostředky či někteří učitelé tvrdili.

Za absolutní paradox ovšem považuji skutečnost, že největším antikomunistou, který dokonce bojuje za zrušení KSČM, je senátor Jaromír Štětina – bývalý člen KSČ. Dokonce se objevily i informace o tom, že Štětina byl bývalým spolupracovníkem STB, v zájmu objektivity však dodávám, že tyto informace zatím nebyly prokazatelně potvrzeny a pan Štětina je na rozdíl od svého členství v KSČ zpochybňuje.

Takovýchto rozporuplných postav by se mezi českými antikomunisty našlo bohužel víc. Co z toho vyplývá? Určitě ne to, že by se měly dějiny komunismu přestat studovat a že bychom si z nich neměli brát ponaučení. Pokud však tento průzkum, stejně jako upozorňování na nebezpečí totalitních praktik, bude dominantou lidí, o nichž jsem se v článku zmínil, je otázkou, zda se tím neudělá více škody než užitku.