K výročí okupace a procitnutí vojína Ivo Kulicha

Tento dnešní příběh je smyšlený, nicméně podobnost v něm vystupujících postav s některými reálnými postavami nemusí být úplně náhodná.

Vojín Ivo Kulich, v civilu velmi talentovaný elektrikář, snášel vojnu na východním Slovensku koncem 80. let velmi těžko. Před vojnou měl dlouhé vlasy, rád chodil s kamarády na bigbíty nebo s nějakou holkou do kina či divadla, případně jen tak do hospody na pivo, které občas obohatil panákem mandlového likéru.

Během dvouleté základní vojenské služby prakticky nic z toho Kulich neměl. Snad jen to posezení v hospodě, kam vyrazil při vycházce, pokud výjimečně neměl žádný průšvih. Ovšem i pití toho tehdy hrozného slovenského piva bylo pro něj zpravidla utrpením a na to, aby ho vylepšil spišskou borovičkou nebo tatranským čajem, mu zpravidla nezbývalo peněz. Navíc coby tehdy svobodomyslný člověk nesnášel žití podle rozkazů a hesel, a občas to dával svými polohlasnými poznámkami v kasárnách najevo. Což pro něj dost často znamenalo jisté nepříjemnosti.

Tak tomu bylo i jednoho srpnového dne během jeho druhého roku vojny. Kulicha si zavolal do své kanceláře kapitán Pávik.
Pávik: „Soudruhu vojíne, doslechlo se mi, že jste se nevhodně vyjadřoval k dnešnímu významnému výročí“.
Kulich: „Myslíte dnešní výročí okupace? Pardon, výročí bratrské pomoci z roku 1968?“
Pávik: „Ano, soudruhu vojíne, přesně o tohle jde. Vy snad máte pochybnosti o tom, že pomoc vojsk pěti našich spojenců z Varšavské smlouvy nebyla nezbytně nutná? A že v tehdejším Československu nehrozila kontrarevoluce a oslabení našeho spojenectví se Sovětským svazem?“
Kulich: „Upřímně řečeno, soudruhu kapitáne, já vím, že bych to neměl říkat nahlas, ale jisté pochybnosti o tomhle mám...“

Kapitán Pávik byl postojem vojína Kulicha dost zklamaný. Ale na druhou stranu si přece jen cenil jeho upřímnosti a tak mu místo pěti dnů basy a zákazu vycházek zkusil lidsky domluvit.
Pávik: „Podívejte, Kulich, já sám jsem v tomhle také napřed neměl úplně jasno. Mně samotnému bylo v srpnu 1968 necelých sedm let a trávil jsem tehdy prázdniny u své babičky. Jako malý kluk, kterému vštěpovali, že nás bratrská vojska osvobodila, jsem nechápal, jak nás mohla napadnout. Babička mi řekla, že to jednou pochopím. Trvalo mi to dlouho, než jsem k tomu dospěl. Ale je lepší k tomu dospět pozdě než nikdy, a pevně věřím, že tomu tak bude i ve vašem případě.“

Lidský přístup kapitána Pávika vojína Kulicha velmi mile překvapil. Počítal totiž s nejméně pěti dny basy a vyšel z toho s čistým štítem - dokonce mu nezatrhli ani plánovaný opušťák. Jenom mu vrtalo hlavou, kdo z jeho spolubydlích na cimře na něho chodí „lampasákům“ žalovat (podezření měl hlavně na uvědomělého vojína Balíčka a svobodníka Vochůzku).

Z vojny si tak Ivo Kulich odnesl ponaučení, že ne všichni „lampasáci“ jsou špatní lidé. A na kapitána Pávika si vzpomněl i s odstupem let při prezidentské volbě v roce 2023. Zatímco někteří vyčítali tehdejšímu kandidátovi Petrovi Pavlovi jeho komunistickou minulost a zejména to, že před rokem 1989 byl důstojníkem armády, určené k boji proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli, Kulich v něčem takovém naopak viděl přednost. Proto na současného českého prezidenta nedá dopustit ani nyní a to, že Petr Pavel jako jediný z čtyř našich polistopadových prezidentů okupaci z roku 1968 v minulosti schvaloval (viz odkaz zde), vidí jen jako drobný škraloup, který si pan prezident již dávno odpracoval.

P. S. Diskuse pod mým blogem není otevřená mimo jiné proto, že momentálně mám na delší dobu ban a nemohl bych se tak výpadům zdejších trollů jakkoliv bránit. Asi se někteří zdejší Vochůzkové, Balíčci nebo někteří jiní v tom nahlašování velmi činí...