Juncker a spol. vyzvali Turecko k uvážlivosti…

Nedělní turecké referendum o změnách ústavy skončilo podle očekávání vítězstvím stoupenců prezidenta Erdogana.

Sice šlo o vítězství velmi těsné (pro posílení prezidentských pravomocí se nakonec vyslovilo jen 51,4% respondentů), to však na podstatě věci nic nemění. Erdoganova diktatura, ke které již fakticky docházelo v uplynulých letech, bude takto ještě více posílena o další prvky. Díky výsledku referenda bude nyní turecký prezident moci například vyhlašovat výjimečná opatření, vydávat dekrety, jmenovat ministry nebo rozpustit parlament. Také to pro Erdogana znamená, že bude případně moci zastávat úřad prezidenta až do roku 2029.

Někdo může namítnout, že přechod Turecka z parlamentního na prezidentský stát zase tak moc neznamená, neboť zemí s prezidentským systém je ve světě poměrně dost, včetně například USA nebo Jižní Korei. Jenže ten, kdo sleduje politické dění aspoň okrajově, tak musel zaregistrovat, jak „demokraticky“ to na rozdíl od USA či Jižní Korei v „Zemi půlměsíce“ v posledních letech funguje.

Již před časem jsem zde na blogu psal například o tom, jak byla v Turecku zadržena za Erdoganovu kritiku nizozemská novinářka nebo místní novinář podmíněně odsouzen jen za to, že na sociální síti lajknul na příspěvek, navážející se do turecké hlavy státu. A především pak nejspíš všichni zaregistrovali, k jakým totalitním čistkám došlo v Turecku v loňském roce poté, co zde byl v červenci potlačen vojenský puč. Jen pro připomenutí: došlo zde k zatčení více než 8 000 osob, suspendování více než 48 000 státních zaměstnancům, zavření 15 univerzit a více než tisíce soukromých škol…

Někdo by zase mohl říci, že je věcí tureckých občanů, koho si zvolili a když chtějí diktaturu, ať ji mají, a nám to může být jedno. Jenže problém je v tom, že s Tureckem jsou vedeny přístupové rozhovory ohledně jeho přijetí do Evropské unie a Erdogan navíc často naléhá na vlivné evropské politiky, aby bylo přijetí Turecka co nejvíce urychleno. V opačném případě vyhrožuje tím, že Evropské unii vypoví smlouvu o zpětném přijímání nelegálních běženců.

Byl jsem proto zvědavý, jaké budou reakce evropských špiček na to, že po schválení ústavních změn referendem bude turecký prezident Recep Tayyip Erdogan ve své zemi téměř neomezeným diktátorem. Do doby psaní tohoto blogu jsem zaregistroval následující reakce: Rada Evropy vyzvala ústy svého generálního tajemníka Thorbjorna Jaglanda Turecko k uvážlivosti a nalezení „co nejširšího národního konsenzu“. V obdobném duchu se vyjádřili ve společném prohlášení i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, šéfka evropské diplomacie Federica Mogheriniová a eurokomisař EU pro rozšíření Johannes Hahn (viz odkaz zde). Německá kancléřka Angela Merkelová pak vyzvala Erdogana, aby vedl dialog se všemi politickými stranami.

Tipoval bych, že takovouto výzvou evropských špiček se Erdogan maximálně dobře pobavil. Souhlasím totiž s těmi, kteří prohlašují, že současné Turecko se čím dál více odklání od sekulárního státu i od demokracie a do civilizované Evropy proto nepatří. Pokud si čelní představitelé EU ještě zachovali aspoň zbytky zdravého rozumu, jednání o přičlenění Turecka k této instituci by měla být co nejdříve zrušena.