Jsou naši sportovci jen vyžírkové státní kasy?

K napsání tohoto blogu mě přiměl článek kolegy blogera Jakuba Zemana s názvem Jak se může státní zaměstnanec rok jen flákat? Autor v něm píše o oštěpařce Barboře Špotákové a jejím neúspěchu na letošním mistrovství světa.

I když od mistrovství světa v Pekingu již uplynuly 3 týdny a tak emoce sportovních fanoušků po zklamání, které jim dvojnásobná olympijská vítězka a světová rekordmanka tentokrát připravila, již přece jen opadly, ve svém článku bych se chtěl pokusit o zamyšlení nad významem sportu a jeho přínosem pro naši zemi obecně.

Ohledně názoru pana Zemana na letošní ne úplně povedenou sezónu Barbory Špotákové – souhlasím s ním v tom, že rozhodnutí Báry odejít od trenéra Železného a připravovat se individuálně bylo chybou, která se na jejím pekingském neúspěchu zcela jistě podepsala. Nakonec, Bára to ihned po nepovedeném závodě v televizním rozhovoru přiznala a prohlásila, že pro příští olympijskou sezónu již hodlá nějakého trenéra angažovat (zda to bude opět Železný nebo někdo nový, se zatím neví).

V čem však s panem Zemanem jednoznačně souhlasit nemohu, je to, že se Špotáková celý letošní rok jen poflakovala a pobírala za to na Dukle plat ze státní kasy. Kdyby se jen „poflakovala“, tak by asi těžko letos mohla vyhrát prestižní Diamantovou ligu. A ačkoliv nevím, jaká je přesná výše Bářina platu na Dukle, troufnu si říct, že finančními prémiemi, které za vítězné závody Diamantové ligy inkasovala, si rozhodně vydělala několikanásobně víc.

A zde se již dostávám k podstatě problému. Řada lidí často pohlíží na vrcholové sportovce jako na vyžírky státní kasy, kteří společnosti žádnou přidanou hodnotu nedávají. Když se některý náš sportovec stane mistrem světa nebo olympijským vítězem tak tito lidé zpravidla prohlásí, že chleba nebo benzín kvůli tomu levnější nebude, případně, že by byli mnohem raději, kdyby nějakého významného úspěchu dosáhl například některý český vědec.

Souhlasím v této souvislosti s tím, že česká věda je v médiích popularizována hodně málo a o úspěšných vědcích se píše a mluví mnohem méně než o úspěšných sportovcích. Ale zároveň mám tu zkušenost, že stejní lidé, kteří kritizují státní dotace do vrcholového sportu, zpravidla úplně  stejně kritizují, když někdo požaduje více peněz ze státního rozpočtu na vědu a výzkum.

A co se týká té přidané hodnoty – z hlediska materiálního zisku ji tam vrcholový sport skutečně příliš nepřináší (ale to samé platí i o filmu, divadle a dalších uměleckých odvětvích, které rovněž určitým způsobem podporuje stát). Ale i mnohý vědec, lékař, učitel nebo člověk pracující manuálně je nepochybně rád, když se náš atlet či veslař stane mistrem světa, když český lyžař vyhraje závod světového poháru nebo když naše tenistky vyhrají Fed Cup. A kdyby stát aspoň v počátcích těmto sportovcům nepomáhal a veškeré finance, nutné pro zajištění jejich sportovního růstu, by byly jen na nich nebo na bedrech jejich rodičů, tak bychom tolik úspěšných a ve světě uznávaných sportovců jako máme nyní rozhodně neměli.

Pokud snad někdo sportovními úspěchy pohrdá a například vystoupení našich hokejistů na mistrovství světa okomentuje slovy, že je mu úplně jedno, kolikátí skončí Češi „v honění gumy klackem po ledě“, tak vězte, že ve většině zemí je to jinak a na úspěch svých sportovců jsou patřičně hrdí. Když občas mluvíte s lidmi v cizině – pokud si někdo myslí, že cizinci z Čechů nejvíce znají Havla, Klause, Zemana nebo Kellnera, tak se mýlí. Většina lidí mnohem více zná Pavla Nedvěda, Petra Čecha, Jágra či Kvitovou…