Jeden názorný příklad, jak Evropská komise káže vodu a pije víno

Dle informací nizozemského listu De Telegraaf vyšlo najevo, že Evropská komise štědře financovala neziskovky, které pak lobbovaly za její zájmy v unijních institucích.

Jak jsem se dozvěděl ze včerejších zpráv, Polsko musí zaplatit do evropské pokladničky 320 milionů eur (což je v přepočtu zhruba 8 miliard korun) jako penále za předchozí žaloby, které na něj podala Evropská komise k Soudnímu dvoru EU (viz odkaz zde). Týkala se polské justiční reformy, schválená v roce 2019, která byla dle názoru vrcholných orgánů Evropské unie v rozporu s evropským právem.

Tučná pokuta pravděpodobně čeká v brzké budoucnosti i Maďarsko. Největšího evropského „potížistu“ posledních let totiž zažalovala vloni v říjnu Evropská komise kvůli v roce 2023 přijatému zákonu na ochranu národní suverenity, který mimo jiné zakazuje maďarským politickým stranám financování ze zahraničí. Jak jsem se dočetl například zde, do řízení proti Maďarsku chce aktivně vstoupit i Česká republika, která prostřednictvím Lipavského ministerstva zahraničí již odeslala Soudnímu dvoru EU příslušnou žádost.

Že jsou vrcholné orgány EU ohledně dodržování evropských práv přísné především na dva výše zmíněné členy Visegrádské čtyřky, toho si asi všiml každý, kdo aspoň občas sleduje zahraniční politiku. Je však škoda, že zejména členové Evropské komise (tedy výkonného orgánu EU, složeného z 27 komisařů v čele s Ursulou von der Leyenovou) nejsou tak přísní i sami na sebe. Před pár dny totiž v souvislosti s tímto orgánem vyšla najevo věc, kterou například český europoslanec Tomáš Zdechovský označil za největší skandál v Evropské unii za posledních 20 let.

Jak je možno dočíst se například zde, nizozemský list De Telegraaf koncem ledna odhalil, že Evropská komise štědře financovala neziskovky, které pak lobbovaly za její zájmy v oblasti „zelené politiky“ v unijních institucích. List dále uvádí, že Evropská komise k tomu použila prostředky z miliardového fondu LIFE, který je určen na podporu opatření v oblasti životního prostředí a klimatu. Politici z vrcholného orgánu EU si tedy platili neziskové organizace, aby jim pomáhaly v prosazování jejich progresivních myšlenek, přičemž tyto finanční prostředky šly navíc z kapes evropských daňových poplatníků.

Pokud by si však někdo naivně myslel, že tento skandál zahýbá stojatými bruselskými vodami a Ursula von der Leyenová či nikdo jiný z „unijních špiček“ z něho vyvodí osobní odpovědnost, tak by se hluboce mýlil. Leyenová a spol. totiž dělají mrtvé brouky a v souvislosti se zjištěnou skutečností se nejvíce přetřásá jméno dnes už bývalého místopředsedy Evropské komise a evropského komisaře pro opatření v oblasti klimatu, Nizozemce Franse Timmermanse.

Co tedy říci na závěr k tomu, když Evropská komise například peskuje maďarské politiky za přijetí zákona, který v jejich zemi určuje, kdo smí financovat politické strany, a k vlastnímu případu, silně zavánějícímu politickou korupcí, skrytě mlčí? Asi nejvýstižnější mně v této souvislosti přijde aplikace známého rčení: „káže vodu a pije víno“. Může se pak někdo divit tomu, že důvěra lidí v Evropskou unii u nás stále klesá?