Je kauza Svoboda důkazem toho, že je u nás svoboda, nebo naopak nová totalita?

Když někdo vysloví veřejně souhlas s tím, aby ruským sportovcům (za předpokladu, že nepodporují Putinovu agresi na Ukrajině) byl umožněn návrat na některé sportovní akce, tak je v médiích často podroben ostré kritice.

Jak asi všichni, kteří v médiích sledovali hojně propíranou kauzu olympionika Davida Svobody vědí, pro olympijského vítěze a trenéra pražské Dukly skončila nakonec tím, že rezignoval na pozici předsedy Komise sportovců Českého olympijského výboru a v Armádním sportovním centru Dukla mu jeho šéf Pavel Benc udělil důtku (viz odkaz zde).

Pro jednu skupinu lidí je Svobodovo potrestání za názory, které před týdnem pronesl při rozhovoru pro Českou televizi, dalším náznakem toho, že se u nás již zase trestá za vyslovení vlastního názoru, pokud nekoreluje s názory vládních politiků, pro druhé je naopak celá kauza důkazem toho, že na rozdíl například od Ruska či Číny u nás žádná totalita není. Která z těchto skupin má pravdu, případně je k ní blíže? To se pokusím rozebrat v tomto dnešním článku, byť jednoznačná odpověď na danou otázku je poměrně složitá. 

Názory první zmíněné skupiny prezentuje v médiích například komentátor serveru Aktuálně.cz Martin Fendrych ve svém článku s rázným titulkem: Máme novou totalitu? Blbost! Žijeme její opak a olympionik Svoboda je toho důkazem. Martin Fendrych v článku argumentuje především tím, že David Svoboda za některé ne zrovna šťastné výroky ohledně více než rok trvající ruské agrese na Ukrajině nebyl vyhozen z armády a dostal pouze od šéfa pražské Dukly důtku, ministryně obrany Černochová se ho ke změně názoru pokusí přesvědčit návštěvou ukrajinských vojáků na Libavé a na pozici předsedy Komise ČOV se Svoboda rozhodl rezignovat sám. 

Že by David Svoboda například v Rusku dopadl mnohem hůř, pokud by v televizi pronesl názory, které by nebyly v souladu s názory vládních politiků, o tom samozřejmě není pochyb. Je ale zároveň na místě celou kauzu okomentovat tak, že olympijskému vítězi a trenérovi moderního pětiboje se vlastně nic nestalo, což je důkazem toho, že svobodu vyjadřování u nás stále máme?

Je jistě dobře, že ministryně obrany nakonec mírnila svá původní slova a nevyslyšela hlasy těch, kteří volali po Svobodově vyhazovu z armády a někteří (jako například komentátor Forum24 Jiří X. Doležal) dokonce i po tom, aby za svá vyjádření šel před soud. Ovšem dost lidí asi zarazilo, že někdo vůbec požadoval vyhazov z práce či dokonce obvinění a trestní stíhání za slova, která sice byla kontroverzní a chápu, že některé lidi naštvala, ovšem která David Svoboda již následující den vzal zpět. A že se v Komisi sportovců ČOV rozhodl skončit dobrovolně sám? To zní sice hezky, ovšem po zkušenostech s nedávnou kauzou vicepremiéra a ministra Jurečky (která mimochodem v médiích velmi rychle vyšuměla) a jeho nátlakem na to, aby šéf Úřadu práce také rezignoval na svou funkci „dobrovolně“, je otázkou, kolik lidí tomuhle bezezbytku věří.

Komentátor Fendrych také srovnává celou kauzu s tím, co by se nějakému sportovci či trenérovi stalo, pokud by v roce 1984 vyslovil nesouhlas s bojkotem letních olympijských her v Los Angeles, ke kterému tehdy sáhly všechny státy takzvaného socialistického bloku s výjimkou Rumunska. A cituje zde slova bývalého politika Miroslava Kalouska: "Každý, kdo zažil bolševickou totalitu, ví, že kdyby si nějaký lampasák v r. 1984 dovolil veřejně zpochybnit náš bojkot OH v Los Angeles, byl by druhý den v civilu, šel by do kotelny a jeho děti by nepustili na školu. Přestaňte urážet naše životy srovnáváním dneška s těmi časy."  

V tomto případě ovšem Miroslav Kalousek svými slovy moc dobře nenamířil. Jednak bych si tím vyhazovem z armády a posláním do kotelny nebyl tak úplně jistý (pokud by, tak jako v případě Svobody, šlo o známého sportovce) – například bývalý vynikající hokejista Jaroslav Holík neskončil v 80. letech v Dukle Jihlava jako trenér ani poté, co jeho dcera Andrea emigrovala na Západ.

Že se tehdy sportovci a trenéři báli veřejně kritizovat bojkot OH v Los Angeles, na který řadu let směřovali svoji přípravu, je samozřejmě pravdou (a pokud by tak někdo učinil, tak by se to v médiích nejspíš ani neobjevilo). Jenže když to srovnám s dnešní dobou, tak k tomu tahle situace nemá až tak daleko. Pokud totiž někdo vysloví veřejně souhlas s tím, aby ruským sportovcům (za předpokladu, že nepodporují Putinovu agresi na Ukrajině) byl umožněn návrat na některé sportovní akce, tak je v médiích téměř vždy podroben kritice (viz například nedávno stolní tenista Polanský a jeho ostrá kritika od Dominika Haška). Nebo když je Český olympijský výbor tlačen z mnoha stran k tomu, aby v případě účasti ruských sportovců olympijské hry v Paříži bojkotoval.