Jak to naše Slovácko natřelo Tibeťanom z Prahy

Tož jsme v sobotu před obědem zas jednů seděli v našej slováckéj hospodě. Už jsme sa chystali odejít dóm na kačenu lebo na řízek, když dorazil Bohůš Červenkůj.

Jede préj z Hradišťa, stará ho tam poslala na trh kůpit brambory a zelé, a je préj v šoku. Celé Hradiště je préj plné nejakých ogarů z vlajkama červené, modré a žluté barvy a kolem nich spůsta policajtů. Préj dojeli z Prahy a určitě to sů ti, co tento týdeň v Praze demonstrovali za jakůsi svobodu Tibetu.

No šak toho bylo v televizi tento týdeň plné zprávy. A ty jejich vlajky měly opravdu barvy takové, jak popisoval Bohůš. Mira, to je náš kámoš, co fandí Karlovi s Kalouskem, hned ožil. „Bohůšu, a co ti demonstranti skandovali?“, ptál sa zvědavě. „Jáj, to kdybych si teď vzpomněl… Ale bylo to určitě cosi řeckého,“ odpověděl Bohůš.

„Řeckého? Bohůšu, neblbni, dyť Tibet je přeca v Číně. Že ty sas v tom Hradišti stavil aj na Koruně a dál sis aspoň pět štamprlí,“ smáli jsme sa mu. Bohůš sa nás rozčílil, ať préj z něho neděláme blba. A když si dál eště dvě borovičky, tak si potom vzpomněl. „Už to mám! Oni přeca křičali Sparta!, Sparta!“

V ten moment celá hospoda vybuchla smíchy. Eště víc než když Staňa naposledy slavil narozeniny a po cestě od stola na záchod nechťa udělal tři kotrmelce. Jak jsme na to proboha mohli zapomnět? Dyť naše Slovácko hraje dnes odpoledňa ze Spartů! Takže žádní Tibeťani do Hradišťa nedojeli, ale enem fanůšci Sparty se svojíma modrožlutočervenýma vlajkama.

No to by tak bylo, abysme my u teho chyběli. Tož jsme sa odpoledňa do Hradišťa vydali. Před stadiónom bylo snád víc ludí, než když sů slovácké slavnosti vína lebo první máj. U vchodů nás šacovali víc, jak kdybysme byli nejací nebezpeční teroristi, co dojeli do Bruselu. Ludvovi aj pleskačku slivovice chtěli zabavit, ale když jim řekl, že to ju radši před vchodom vypije na ex, tak ho nakonec radši pustili.

Tak tak jsme dorazili na svoje místa těsně před hvizdom a když jsme uslyšeli sestavu Slovácka, tož jsme mysleli, že sa ten náš Svaťa Habanec (to je trenér našeho Slovácka) snád pomátl. Našeho najlepšího střelce Libora Doška nechál sedět na lavičce! Snád ho ti Sparťani ze strachu podplatili…

Ale co už, fandili jsme aj tak o sto šest. Sparťani sa pravda snažili, Lafata padál ve vápně jak za mlada, Dočkal z dálky střílal jak u Verdunu, enom temu Matějovskému to jaksi moc nešlo. Ale co sa nestalo. Náš Franta (to je slovácký útočník z Ghany Francis Kone) sa po čtvrthodině probil před sparťansků bránu, jejich brankář ostal jak opařený a my jsme 1:0 védli! Sláva veliká, slivovica tékla v hledišti průdem a řevu bylo na stadiónu víc než dyž Pražáci demonstrujů proti Zemanovi.

A co potom, když náš záložník po levéj straně všeckým utékl (to je inší borec jak Limberský, co néni schopný utéct ani policajtom…) a dál druhý gól! To už vypadalo nadějně – kdyby to vyšlo, tož se bude na Slovácku zas jednů pit až do rána! Enem jsme sa modlili, aby rozhodčí  nezapískal Pražákom nejaků tů penaltu…

A málem to tak aj bylo. Asi tak deset minut před koncom nastřelil kterýsi Sparťan ruku našeho hráča , rozhodčí sa tam rozběhl a už to vypadalo, že ukáže na penaltu. Krve by sa v nás nedořezal a Ludva už sahál do kapsy pro pleskačku, že ju po tom rozhodčím švácne. To by mohlo dopadnůt špatně – Ludva když po nekom hodí, tak sa skoro vždycky trefí a eště by z toho mohla byt pro Slovácko kontumace. Naštěstí z toho byl enem přímý kop, ale Sparťani byli včéra střelecky tak neschopní, že by snád neporazili ani Suchů Loz…

Stav 2:0 už vydržál, radosť byla veliká a jak moc jsme to oslavili, to vám tu radši popisovat nebudu (eště by si to tu naše baby mohly přečíst…) Možná ti Sparťani byli v nevýhodě a dyž furt psali v novinách o tom, že kvůli téj čínskéj návštěvě je zavřená najméň půlka Prahy, tak asi nemohli na Letné ani trénovat. Ale jak sa říká, na to sa historie neptá. My jsme Spar´tany po jedenácti rokách porazili a lesti sů Plzeňáci co k čemu, tak by měli na Slovácko zadarmo poslat aspoň pět beček Prazdroja!