Jak švédská levice dojela na vstřícnou migrační politiku

Nejenom pro sociálnědemokratické strany v jiných zemích by měl být příklad Švédska rázným varováním pro to, kam až může příliš vstřícná migrační politika vést.

I když výsledky švédských parlamentních voleb ještě oficiálně potvrzeny nebyly, současná premiérka Magdalena Anderssonová již uznala volební porážku a oznámila, že podá demisi. Její sociálně demokratická strana sice byla i v letošních volbách se ziskem 30 % nejsilnější stranou, v parlamentu však nezíská potřebnou nadpoloviční většinu. Tou naopak disponuje blok čtyř pravicových stran s „nacionalisticky populistickým“ hnutím Švédští demokraté (viz odkaz zde).

Švédská sociálně demokratická strana dělnická (jak zní její oficiální název) tak po osmi letech vládnutí přijde o křeslo premiéra i o ostatní vládní posty. Co stojí za neúspěchem této strany v zemi, kterou mnozí ještě donedávna dávali za názorný příklad toho, že i vláda levice může vést k ekonomické prosperitě a spokojenosti většiny obyvatel?

Dle všeho za volebním neúspěchem švédských sociálních demokratů ovšem nestojí to, že by jejich ekonomika kolabovala a země se řítila do dluhové pasti (jak tomu bylo před časem například v Řecku), ale příliš vstřícná migrační politika. Velký příliv uprchlíků, či spíše ekonomických migrantů, je totiž trendem, který v této skandinávské zemi trvá již někdy od poloviny 70. let. Jeho vrcholem pak byl rok 2015, kdy během tehdejší uprchlické krize bylo ve Švédsku podáno zhruba 160 tisíc žádostí o azyl, což bylo v poměru na počet obyvatel nejvíc v celé Evropě. A když se pak švédská vláda o pět let později rozhodla svůj abnormálně vstřícný postoj k uprchlíkům či migrantům radikálně změnit, bylo již dle všeho pozdě.

Jak totiž například popisuje ve svém komentáři na iDnes ve Švédsku žijící spisovatelka Kateřina Janouchová nebo v několik let starém rozhovoru ve Švédsku dříve působící český hokejový reprezentant Milan Gulaš, příliv velkého množství migrantů, zejména pak ze severní Afriky či zemí Blízkého východu, měl v této skandinávské zemi za následek vysoký nárůst kriminality. V jejím důsledku se lidé v některých městských čtvrtích bojí vycházet po setmění ven, neboť jsou zde častými jevy pouliční násilí, loupeže i závažné trestné činy. Statistiky například ukazují, že mezi muži afrického původu, žijícími ve Švédsku, byl téměř každý druhý ve věku 30 až 34 let odsouzen za trestný čin. A nejenom podle Kateřiny Janouchové byla nezvládnutá migrační politika hlavní příčinou toho, proč extremistické hnutí Švédští demokraté získalo v letošních volbách kolem 20 % hlasů.

Nejenom pro sociálnědemokratické strany v jiných zemích by tak měl být příklad Švédska rázným varováním pro to, kam až může vstřícná migrační politika vést. Co se týká klasických levicových stran (tedy nikoliv takzvané „neomarxistické levice“), pro ně by pak zvlášť v dnešní době mělo platit, že místo migrační politiky, politiky genderové rovnosti či ekologického boje za záchranu planety by mezi jejich hlavní priority měly patřit především solidarita zdravých lidí s nemocnými, bohatých s chudými či solidarita s lidmi, kteří se ne vlastní vinou ocitli ve složité životní situaci.