Jak šel vojín Karel odhodlaně bojovat proti bruselské totalitě

Když někoho zastihne SMS zpráva o chystané mobilizaci při sobotní večeři, není to zrovna nic příjemného…

Byla sobota večer a údržbář Karel po náročné šichtě usedl k večeři. K jídlu měl brambory, omaštěné lojem, a k tomu si zcela výjimečně dopřál šálek magoráku. Snad i kvůli tomu si vcelku nepochopitelně pustil rádio, které si ještě nikdy v životě k večeři nepustil. Byla na něm naladěná stanice Radiožurnál, na které zrovna vysílali pořad Příběhy 20. století.

V pořadu byly popisovány příběhy lidí, kteří na základní vojenskou službu neměli zrovna nejlepší vzpomínky, ať už z důvodu šikany jiných vojáků, nebo některých důstojníků ČSLA. Karlovi přišlo divné, že zrovna takový pořad vysílal veřejnoprávní rozhlas. Že by snad ten zloduch Babiš koupil do svého vlastnictví i tohle jindy naprosto objektivní médium?

Ostatně, Karel sám měl na základní vojenskou službu vzpomínky docela dobré. Za normálních okolností by nejspíš ani odveden nebyl, neboť u něj lékaři už tehdy rozpoznali diagnózu grafomanství, což by při vykonávání některých povinností vojáka mohl být problém a mohlo by to tím pádem ohrozit bojeschopnost nejenom Československé lidové armády, ale celé Varšavské smlouvy. Problém byl ovšem v tom, že předseda odvodové komise, kterým byl doktor Přetvářka, dostal nařízení shora, aby byli vyjma zcela výjimečných případů tentokrát odvedeni všichni branci. V poslední době totiž přibývalo těch, kteří se díky modré knížce obraně socialistické vlasti vyhýbali.   

Doktor Přetvářka se proto v případě Karla tvářil, že jeho grafomanství z hlediska vojenské služby problémem není, a pouze mu zapsal do papírů, že se v jeho případě doporučuje přidělit mu místo skladníka. Což se naštěstí pro Karla i celou československou armádu také stalo, a Karel tak strávil prakticky celé dva roky vojny ve vojenském skladu, kde přečetl všech 1 200 knih (některé i dvakrát), které mu ve vojenské útvarové knihovně ochotně půjčovala praporčice Radka. A aby aspoň trochu potlačil svoje grafomanství, tak na ně pak po večerech společně psali recenze.

Když tedy byl Karel malinko rozladěn večerním pořadem na Radiožurnále, pípla mu na mobilu příchozí esemeska. Když vzal mobil do rukou, nevěřícně zíral na text zprávy, ve kterém stálo: „Tady generál Petr. Žádám Vás, abyste se dostavil na nejbližší pobočku Armády České republiky, kde obdržíte potřebnou výzbroj, abyste mohl jít chránit naši zemi proti bruselské totalitě.“

Karel absolutně nechápal, o jaké bruselské totalitě se ve zprávě hovoří. Nicméně z vojny, byť ji prakticky celou strávil jako skladník, věděl, že rozkaz je prostě rozkaz. Proto se rychle oblékl, popadl na dvoře své závodní kolo a jako blesk na něm fičel až do Valašského Meziříčí, kde byla nejbližší kasárna. Když tam udýchaný po hodině a půl noční jízdy dorazil, u vstupní brány zahlédl vojáka se slušivým prošedivělým knírem v hodnosti majora. „Soudruhu, chci říct pane generále, přijel jsem na váš rozkaz a jsem připraven hájit se zbraní v ruce naši vlast proti bruselské totalitě!“

Službu konající major si zprvu nebyl jistý, jestli má před sebou trotla, nebo jen provokatéra. Ale jelikož během své vojenské služby, včetně účasti na několika misích, již zažil leccos, tak i tentokrát zachoval klid a rozvahu. Trpělivě Karla vyslechl, ten mu jako důkaz poskytl svůj mobil, a nakonec se společně dopátrali k tomu, že šlo o esemesku, kterou Karlovi jeden kolega z práce poslal jako fórek. Oba si spokojeně oddechli, vojín Karel na rozloučenou majorovi zdvořile zasalutoval, a vydal se na kole do nejbližší čajovny…