Hodina pravdy českého školství by neměla být jenom o platech

Peníze rozhodně nejsou jediným důvodem, proč se noví lidé do školství nehrnou a na mnohých školách je tak výuka zajištěna v odpovídajícím rozsahu jen díky tomu, že zde setrvává část kantorů i přes svůj důchodový věk.

V Praze a v osmi dalších českých či moravských městech dnes proběhne protestní akce vysokoškolských učitelů s názvem „Hodina pravdy“. Akce proběhne symbolicky v den, kdy si připomínáme výročí narození významného českého myslitele Jana Ámose Komenského, a který je v souvislosti s ním u nás již řadu let slaven jako Den učitelů. Otázkou ovšem je, zda čeští učitelé vůbec nějaký důvod k oslavám v současné době mají…

Jak ti, co aspoň občas sledují zprávy v našich médií, vědí, do dnešního protestu se zapojilo celkem 13 fakult napříč Českou republikou, kde se vyučují humanitní či společenskovědní obory (nejčastěji jde o fakulty filozofické). Organizátoři těchto protestů poukazují na to, že platy pedagogů na těchto typech škol jsou až nedůstojně nízké. V médiích (například zde) byl například nedávno zmiňován případ docentky na filozofické fakultě Karlovy univerzity, jejíž hrubý měsíční plat je pouhých 32 000 korun. A když se podíváme na srovnání platů vyučujících na filozofické fakultě s pedagogy na jiných fakultách v rámci Karlovy univerzity v Praze nebo Masarykovy univerzity v Brně (viz článek zde), tak je skutečně vidět, že tito pedagogové jsou na tom velmi bídně – průměrný plat na některých fakultách humanitního typu je dokonce nižší, než jaký je průměr učitelských platů na základních školách.

Vláda proto včera ústy premiéra Fialy i ministra školství Balaše slíbila, že se jejich platy bude zabývat již na svém středečním výjezdním zasedání, ovšem ani to, že se v děravém státním rozpočtu nějaké peníze na aspoň malé přilepšení pro učitele humanitních oborů nakonec najdou, by nemělo být důvodem k uspokojení. Ani platy učitelů na ostatních typech škol totiž nejsou v porovnání s jinými profesemi, k jejichž výkonu je potřeba vysokoškolského vzdělání, zrovna vysoké. A především: peníze rozhodně nejsou jediným důvodem, proč se noví lidé do školství nehrnou a na mnohých školách je tak výuka zajištěna v odpovídajícím rozsahu jen díky tomu, že zde setrvává část učitelů i přes svůj důchodový věk.

Řadě kantorů totiž mnohem více vadí takové věci jako například množství byrokracie, některé projekty, ve kterých se utopí spousta peněz na nepotřebné věci (zatímco například na modernější výpočetní techniku či učební pomůcky často peníze nejsou) a v neposlední řadě i mnohé „hurá nápady“ některých vzdělávacích „odborníků“, z nichž sice mnozí nikdy v životě za katedrou nestáli, ovšem ministerstvo školství i média jim často naslouchají víc než lidem s dlouholetou pedagogickou praxí.

Ohledně toho posledního bych zmínil jen několik příkladů z nedávné doby, které byly popularizované v médiích. Například nápad, že dávat žákům povinné domácí úkoly je přežitkem, který by měl být striktně zakázaný, dlouholeté snahy zrušit známkování ve školách a nahradit ho formativním hodnocením, návrh zrušit na základních školách deváté třídy (jen těsně poté, co se provedla revize rámcových vzdělávacích programů), posunutí začátku vyučování na devátou hodinu (což by ovšem logicky znamenalo, že žáci budou odpoledne končit o hodinu později) apod.

Jako šťastné zrovna nevidím ani to, když někteří „odborníci“ argumentují tím, že v porovnání s jinými zeměmi EU máme stále málo gymnázií v poměru ke středním odborným školám, či málo vysokoškoláků. Navyšování kvantity na úkor kvality totiž za dobrou cestu nepovažuji, ostatně, některé vysoké školy už tak přijímají ke studiu úplně každého, kdo nějakým způsobem odmaturuje. Tohle všechno považuji za věci podstatnější než to, zda politici dodrží svůj několik let avizovaný slib ohledně toho, že průměrný plat učitelů (když už ne všech pedagogických pracovníků) bude činit 130 % průměrné mzdy v ČR.