Fotbal v Česku nekončí, ale měl by skončit Bílek

Tento článek píšu přesto, že jsem z 90 procent přesvědčen, že v úterý naši fotbalisté uhrají v Litvě minimálně remízu a Skotsko naopak ve Španělsku prohraje. Jedná se o určitou reakci na článek blogerky Martiny Cimpové, který si můžete přečíst zde .

Česká fotbalová reprezentace pravděpodobně do baráže postoupí a i tam může při troše štěstí svého soupeře přehrát a kvalifikovat se tak na mistrovství Evropy v příštím roce. Jde však o to, zda by tam pak náš tým nesklidil mezinárodní ostudu, pokud by předváděl takové výkony jako v posledním roce a půl pod vedením trenéra Bílka. Poslední páteční zápas proti Španělsku totiž nejspíš vzal iluze i těm největším optimistům (mezi něž jsem dlouho patřil i já).

Samozřejmě, že málokdo mohl čekat, že současné mistry světa porazíme a i remíza by se při současné síle obou soupeřů rovnala malému zázraku. Ovšem asi téměř všichni čekali, že naši fotbalisté předvedou důstojnější výkon a o postup se od první do poslední minuty poperou. Místo toho jsme viděli ustrašený výkon se školáckými chybami v obraně a impotencí v útoku. A ze statistických údajů je nejvýstižnější držení míče během zápasu – Češi 25 procent, Španělé 75 procent … Nelze se tak divit přítomným fanouškům, že již v průběhu zápasu začali skandovat „Bílek ven!“

Michal Bílek to opravdu jako trenér současné reprezentace nemá jednoduché. Navázat na úspěchy Karla Brücknera, který měl v národním týmu takové veličiny jako Pavel Nedvěd, Jan Koller, Karel Poborský a další je opravdu velmi obtížné. Vždyť z této skvělé generace zbyli dnes pouze brankář Petr Čech a záložník Tomáš Rosický, který je navíc stále sužován zdravotními problémy. Nicméně i tak se domnívám, že by se současná reprezentační jedenáctka dala postavit jinak a podle mého názoru lépe.

Nechápu například Bílkovy „harakiri“ se složením obrany. Ve Skotsku postavil na pravý kraj obrany stopera Hubníka místo stabilní opory Pospěcha  a do středu obrany pak Rajnocha, který zde vyloženě hořel. Proti Španělsku se už poučil a Hubníka vrátil na stoperskou dvojici, na pravé straně naopak dostal příležitost mladý Gebre Sellasie. Ten určitě nezklamal, ovšem v takovémto důležitém zápase by podle mě byl zkušený Pospěch, který jako jeden z mála umí potáhnout míč i dopředu, platnější. Michal Bílek začal v poslední době konečně dávat příležitost i ofenzivním fotbalistům z mistrovské Plzně, i tak se ale domnívám, že by jich v záložní řadě mělo hrát více. Neustálá Bílkova důvěra v Milana Baroše jakožto jediného hrotového hráče by pak stála za samostatný článek.

A hlavně jde o předváděnou hru – je založená na defenzívě, přestože současná obrana není zrovna nejsilnějším článkem našeho mužstva, osa týmu je postavena na stále stejných hráčích bez ohledu na to, v jaké jsou aktuální formě a zda vůbec ve svých klubech hrají nebo jen sedí na lavičce. Pohledných útočných akcí bývá v podání naší reprezentace jako šafránu (výjimkou byl v poslední době pouze přátelský zápas s Ukrajinou). Přesto si však nemyslím, že by na tom byl český fotbal tak bezvýchodně, jak líčí v závěru svého článku Martina Cimpová (u které jinak s většinou toho, co ve zmíněném článku napsala, souhlasím).

Samozřejmě, že návrat do doby, kdy jsme například v roce 2004 postoupili na Euru do semifinále a hráli ze všech tehdy zúčastněných týmů vůbec nejhezčí fotbal, asi v brzké době reálný není. Jak jsem již napsal, tak výrazné osobnosti, jako byli Nedvěd a spol., zatím nemáme. Devatenáctka sice předváděla na letošním mistrovství Evropy parádní fotbal, ovšem než tito hráči dozrají i v seniorské kategorii, bude nějaký rok trvat. Ale na druhou stranu, na lepší než současné 42. místo v žebříčku FIFA určitě máme.

Musí však přijít nový trenér (například typu Jaroslava Hřebíka), který vtiskne mužstvu nový nádech a dokáže hráče zdravě zbláznit. Čím dříve to bude, tím pro český fotbal lépe.