Fed Cup proti „nenáviděným Ruskám“ slibuje především skvělý sportovní zážitek

Pražská O2 Aréna bude v sobotu a v neděli dějištěm finále Fed Cupu (nejprestižnější ženské tenisové  soutěže družstev).  Prestiž zápasu navíc zvyšuje to, že se v letošním finále utkají české tenistky s Ruskami.

Mnohé sportovní bitvy, které naši sportovci v minulosti sváděli s jejich ruskými (či dříve sovětskými) protějšky, měly obvykle velký emotivní náboj a řadu z nich lze bez nadsázky označit jako památné. Platilo to především v dobách socialismu, kdy byl Sovětský svaz vnímán nejenom jako těžký sportovní soupeř, ale především jako země, která nám diktovala, co můžeme a co nikoliv, a když jsme ji v roce 1968 nechtěli poslouchat, tak na nás vyslala své tanky. Nenávist proti SSSR u většiny Čechoslováků pak ještě umocňovalo to, když bylo v předlistopadových sdělovacích prostředcích vychvalováno vše, co bylo sovětské a naopak za každou cenu kritizováno to, co bylo americké či západoevropské.

Památné byly především tehdejší hokejové bitvy, především pak ty, které byly svedeny v roce 1969 na mistrovství světa ve Švédsku.  Tenkrát, rok po sovětské okupaci, dokázala naše hokejová reprezentace nenáviděné „Rusáky“ hned dvakrát porazit (někteří českoslovenští hokejisté si tehdy navíc před zápasem přelepili rudou pěticípou hvězdu černou páskou).  Přestože se tenkrát naši hráči kvůli dvojnásobné porážce se Švédy nakonec mistry světa nestali, po příletu do Prahy byli doma vítáni jako národní hrdinové.

Tyto pro hokejové fanoušky obzvlášť radostné momenty jsem já prožít nemohl, neboť v roce 1969 mi byl pouhý jeden rok. A tak nejradostnější vzpomínky asi mám v tomto směru na rok 1985, kdy se mistrovství světa konalo v Praze a českoslovenští hokejisté zde dokázali ve finálové skupině porazit favorizovanou „Sbornou“ 2:1.  Byl jsem tenkrát ve třetím ročníku na gymplu a nadšení po vítězství nad nenáviděným SSSR bylo na druhý den ve škole obrovské. Na začátku každé vyučovací hodiny jsme nadhodili téma vítězného hokejového zápasu a například s profesorem češtiny jsme si tenkrát místo probírání středověké literatury celou hodinu povídali o hokeji.

Sportovní souboje, svedené po roce 1989 mezi Českou republikou a Ruskem, již aspoň u mě takový emotivní náboj nemají. Samozřejmě, že i v této době jsme zažili spoustu památných sportovních bitev, z nichž nejvíce dominuje finálový zápas na olympijských hrách v roce 1998 v Naganu. Tehdy téměř celý národ držel v časných ranních hodinách u televizních obrazovek českým hokejistům palce a po jejich vítězství 1:0 nad Ruskem propukly v celé zemi bouřlivé oslavy. Ale ty by zcela jistě propukly, i kdybychom ve finále místo Ruska porazili Kanadu, USA či Švédsko. Ostatně, pro řadu fanoušků bylo tenkrát největším sportovním zážitkem naše semifinálové vítězství nad Kanaďany, kteří se v minulosti na evropské hokejisty dost často dívali spatra.

Rusko už zkrátka dnes není nenáviděný Sovětský svaz (byť se nás mnozí lidé stále snaží přesvědčit o opaku) a tak většina Čechů dnes u sportovních klání s Ruskem nehledá politický kontext. Tak tomu nejspíš bude i při nadcházející tenisové bitvě.  Byť se někteří čeští novináři snaží za každou cenu nalézt na ruských tenistkách co nejvíce negativ (píše se o hvězdných manýrech nejlepší ruské hráčky Šarapovové, jejím „hekání“, poněkud nesmyslně se v souvislosti s tenisem připomíná aktuální dopingová kauza ruských atletů, atd.), většina českých fanoušků to tak pravděpodobně necítí a těší se především na skvělý sportovní zážitek.

Tak tomu bude i u mě a jsem moc rád, že při sobotních dvouhrách budu moci být v hledišti O2 Arény přímo u toho. Měl jsem již možnost vidět na vlastní oči naše finálová vítězství ve Fed Cupu v roce 2012 proti Srbsku i vloni proti Německu a atmosféra ve vysočanské sportovní hale byla vždy skvělá. Pevně věřím, že tomu tak bude i letos a také věřím, že Petra, Lucka a spol. dokáží i zřejmě nejtěžšího soupeře, proti jakému ve Fed Cupu v posledních 5 letech hrály, porazit.