Dočkáme se ještě někdy druhého Nagana?

Čeští hokejisté včera ukončili svou pouť olympijským turnajem již ve čtvrtfinále. Sice bojovali, v první třetině předvedli i několik hezkých hokejových akcí, ale na Američany to bohužel nestačilo.

I když naši hokejisté rozhodně nebyli ve čtvrtfinálovém zápase považováni za favority, řada českých fanoušků (mezi nimi i já) v koutku duše určitě věřila, že se české reprezentaci se přece jen podaří přes celek Spojených států přejít a zasáhnout tak do medailových bojů. Vždyť kdo by nechtěl zažít druhé hokejové Nagano…

Kdo atmosféru v roce 1998 zažil, jistě ví, o čem mluvím. Čtvrtfinálový zápas proti USA a semifinálový proti Kanadě (ten dodnes považuji za vůbec nejhezčí zápas, jaký kdy česká hokejová reprezentace sehrála) se vzhledem k časovému posunu v Japonsku hrály dopoledne a navíc v pracovní dny. Přesto však tenkrát ředitelé na řadě škol souhlasili s tím, že se přeruší výuka a těm žákům, kteří vůbec do školy přišli a nenechali si od rodičů napsat omluvenku, umožnili sledování hokejového zápasu (nebo se s nimi domluvili, že si výuku nahradí jindy). Kdo měl smůlu a musel jít do práce, tak si aspoň pustil rádio.

Finálový zápas proti Rusku vyšel na neděli a tak téměř celá republika vstávala v den volna před pátou hodinou ranní. Co se odehrálo v hospůdkách, barech i ulicích našich měst poté, co jsme díky Svobodově gólu zdolali i posledního favorita, těžko popsat jednou větou. Ale i pro toho, kdo si užíval našeho vítězství jen v klidu domova, je to jistě dodnes nezapomenutelný zážitek. Asi nejlépe to vystihla tento týden při obědě jedna moje kolegyně: “Nagano? Tenkrát jsem poprvé v životě měla ke snídani šampaňské…“

Příčin, proč se letos českým hokejistům nepodařilo Nagano zopakovat, je mnoho. Nejvíce to od fanoušků i od novinářů asi schytá trenér Hadamczik. Jistě, jeho nominace oprávněně vzbudila rozpaky. I pro mě bylo nepochopitelné, proč jeho důvěru nedostal jeden z našich nejlepších útočníků v NHL Hudler, Hadamczikova slova o tom, že obránce Barinka si jeho důvěru zasloužil nikoliv proto, že je jeho zeť, ale proto, že je to jeden z našich nejlepších obránců, mě po Barinkových výkonech v Soči také nezní příliš přesvědčivě.  Ale zároveň by bylo falešné a alibistické házet všechnu vinu jenom na trenéra.

Realita je totiž ta, že takový tým jako v Naganu již prostě nemáme.  Největší rozdíl byl nejenom včera vidět na postu gólmana – současní reprezentační brankáři kvalit nejenom Haška, ale třeba i Vokouna prostě nedosahují. A také u hráčů v poli to není výrazně lepší. Vždyť našimi největšími oporami jsou hráči, kterým již bylo přes třicet (v případě Jágra dokonce i přes čtyřicet) a z hráčů mladší generace jejich kvalit dosahují jen Krejčí, Voráček nebo Hudler. Byla samozřejmě velká škoda, že se po skvělém úvodu v NHL zranil talentovaný Hertl, ale ani jeho, Hudlerova či Sobotkova účast by nejspíš nějaký zázračný vzestup pro náš národní tým nepřinesla.

A bohužel nic nenasvědčuje tomu, že by blízká budoucnost našeho hokeje měla přinést nějaký zázračný obrat. Talentů, kteří jsou ochotni věnovat se hokeji na vrcholové úrovni  a nedají přednost finančně méně náročnému florbalu či jinému sportu (nebo rovnou upřednostní „sportování“ u počítačových her), je stále méně.  Dokumentuje to i skutečnost, kdy naposledy naše hokejová juniorská reprezentace přivezla medaili ze světového šampionátu.

Má však český sportovní fanoušek kvůli tomu truchlit? Vždyť na olympiádě Soči jsme do dnešního dne získali již osm medailí a v hodnocení národů jsou za námi i takové země jako Finsko nebo Itálie. Tedy země, kde jsou k provozování většiny zimních sportů mnohem lepší podmínky než u nás. Buďme proto hrdi na to, co dokázali rychlobruslařka Martina Sáblíková, naši biatlonisté nebo snowboardistky. Že již nejsme mezi nejlepšími i v nejpopulárnějším zimním sportu ledním hokeji? No prostě nejsme…