Co čekat od dvanáctého (a třináctého) ministra školství?

Adam, Vopěnka, Piťha, Pilip, Grůša, Sokol, Zeman, Buzková, Kopicová, Kuchtová, Liška. To jsou jména těch, kteří se za posledních 20 let vystřídali v čele českého (v prvních 2 případech ještě československého) školství. Tento seznam 11 jmen je delší než by byl seznam trenérů fotbalové reprezentace za stejné období. A to už je co říct.

Dvanáctému ministrovi či ministryni školství nejspíš není co závidět. A to nejen proto, že se na svém křesle nejspíš ani nestačí pořádně ohřát a po předčasných volbách ho bude muset zase uvolnit v pořadí již třináctému ministrovi. O tom, že situace v současném českém školství není zrovna radostná, ví asi každý. Když už nejste učitelem, žákem ani rodičem žáka, stačí sledovat sdělovací prostředky. Já se v tomto článku pokusím pojmenovat problémy školství z pohledu toho prvně jmenovaného, tedy učitele.

Když bych měl zhodnotit jednotlivé stupně naší školské soustavy, asi nejméně problematické jsou mateřské školy. U nich je jediným (ovšem o to závažnějším) problémem, jejich nedostatek. S tím však ministr školství nic neudělá, rovněž možnosti ministra práce a sociálních  věcí jsou zde dosti omezené. Lze jen doufat, že zastupitelé našich měst a obcí se do budoucna poučí z chyb svých předchůdců a pochopí, že i když se někdy vyskytnou slabší populační ročníky, není moc moudré mateřskou či základní školu zrušit, neboť otevřít pak za několik let novou je obvykle mnohem složitější.

V základním školství je hlavním problémem  (alespoň podle toho, co se píše) stále narůstající nekázeň a agresivita některých žáků. V poslední době už i některé vrcholné instituce pochopily, že univerzální rady ohledně silné autority učitele nebo využití školního psychologa nemusí platit stoprocentně. Jsou totiž žáci (obvykle z problémových rodin), na něž neplatí žádná autorita ani žádný výchovný prostředek s výjimkou fyzických trestů, které jsou ovšem zakázané. Proto ministerstvo školství začalo připravovat novelu zákona, který má aspoň umožnit, aby učitel mohl nezvladatelného žáka vyloučit z vyučování. To bychom však nebyli v Česku, aby v tom někteří lidé hned neviděli problém – jde o to, že žák, vykázaný za dveře, by tam neměl zajištěn dozor. Je zajímavé, že tito kritici nevidí jako problém, když si žák odskočí z hodiny na toaletu nebo ho učitel pošle přenést třídní knihu. V tom případě je přece také bez dozoru …

Oblast středního školství je mi nejbližší, neboť v ní působím již 15 let. Řada problémů se zde odvíjí od nedostatku žáků, způsobeného aktuálně slabými populačními ročníky. Z toho důvodu jsou na většinu škol přijímáni žáci, jejichž studijní předpoklady jsou podstatně horší, než tomu bylo dříve. Úroveň tak jde zcela logicky dolů. Školní vzdělávací programy, o kterých někteří novináři píší s velkou slávou (nejspíš proto, že netuší, o co v nich jde), pozvednutí této úrovně nejspíš nepřinesou. Jejich cílem mělo být, že si v nich každá škola může sama určit, co bude v jednotlivých předmětech učit. Praxe při jejich tvorbě je ovšem taková, že se víceméně opisují školní programy, které vypracovaly pilotní školy a jednotliví učitelé se snaží nanejvýš o to, aby pro svůj předmět vybojovali co nejvyšší hodinovou dotaci. Jako určitou pozitivní cestu pro zvýšení prestiže středního školství naopak vidím státní maturitu, neboť stávající systém maturit je hodně na náhodu a navíc nutí studenty učit se kvanta znalostí,  které pak v životě použije maximálně při vědomostních soutěžích a luštění křížovek. Tyhle věci by státní maturita měla odbourat, a proto věřím, že se zase nenajdou „lobisté“, kterým  se podaří přesvědčit nového ministra, aby státní maturity opět odložil.

Problematice vysokých škol jsem na svém blogu již dříve věnoval článek s názvem „Máme málo vysokoškoláků. Opravdu?“ Pro ty, kterým se ho nechce číst – v této oblasti jako hlavní problém vidím kvantitu na úkor kvality. Je hezké, když se ministerstvo chlubí, jak počet vysokoškoláků u nás rok od roku narůstá. Můžeme se však pochlubit také rostoucí kvalitou našich vysokoškoláků?

Problémů, kterých české školství má, je ještě mnohem a mnohem více. U všech typů škol je to především nedostatečné financování, které je základní (i když ne dostačující) podmínkou pro to, aby ke zlepšení pošramocané pověsti našeho školství mohlo dojít. Bez peněz totiž sebelepší ministr naše školství příliš nepozvedne.