Co bych přál českému sportu v roce 2011

Konec roku se neodvratně blíží a to je vždy příležitost bilancovat rok uplynulý a předpovídat, případně přát si, co přinese rok příští. A tak i já jako blogger, píšící většinou o sportu, školství nebo domácí politické scéně,  této možnosti využiju. Politiku ani české školství v uplynulém roce hodnotit nebudu, protože bych si nutně musel zkazit vánoce. Proto jsem se jednoznačně rozhodl pro sport.

Čeští sportovci připravili v roce 2010 svým fanouškům řadu nezapomenutelných zážitků. Medailové radosti na zimní olympiádě ve Vancouveru, nečekaný triumf již pomalu odepisovaných hokejistů na mistrovství světa a stejně nečekané stříbrné medaile basketbalistek na světovém šampionátu, pořádaném navíc u nás – to všechno byly radostné okamžiky, které se sportovním příznivcům nejspíš vryjí do paměti na dlouhou dobu.  A když k tomu ještě přidáme například zlaté triumfy Zdeňka Štybara či Ondřeje Synka nebo cestu Tomáše Berdycha až do finále wimbledonské dvouhry, určitě to převáží některé dílčí sportovní neúspěchy, ať už nemastné - neslané výkony našich fotbalistů nebo například pouze jednu medailovou radost atletů na mistrovství Evropy.

Pokud by tedy šlo o čistě sportovní výsledky, jako sportovní fanoušek jsem byl s uplynulým rokem velmi spokojen a vůbec bych se nezlobil, kdyby následují rok 2011 byl v tomto směru obdobný. Nelíbí se mi však řada jiných věcí, souvisejících s českým sportem, které bych si přál změnit a o kterých se zde zmíním.

První se týká nejpopulárnějšího českého sportu, tedy fotbalu. Co se týče výsledků, musíme asi být realisté a smířit se s tím, že po odchodu výjimečné generace Nedvěda, Kollera či Poborského nové hvězdy srovnatelného formátu na obzoru zatím nejsou a tak nějaký významný úspěch naší reprezentace v blízké budoucnosti by byl malým zázrakem (byť i zázraky se občas stávají …). Rovněž vzhledem k ekonomickým možnostem našich klubů musíme být realisté v tom, že by se příchodem zahraničních či návratem některých českých fotbalistů, hrajících ve světě, zlepšila herní úroveň domácí fotbalové soutěže. Zlepšit by se však mělo to, co sliboval před svým příchodem do čela ČMFS Ivan Hašek – tedy výkony rozhodčích. Za rok a půl, co je Ivan Hašek ve funkci, k žádnému zlepšení v tomto směru nedošlo, spíše se mi zdá, že se kvalita prvoligových rozhodčích ještě zhoršila. Dalším problémem českého fotbalu pak je, že z jeho čela sice odešly některé kontroverzní osoby, ovšem někteří z nově příchozích funkcionářů jsou kontroverzní úplně stejně.   

Pokud ovšem mám určité výhrady k současnému vedení českého fotbalu, jsou úplně malicherné v porovnání s vedením českého hokeje. Ano, tušíte správně, mám na mysli praktiky ředitele hokejové extraligy Stanislava Šulce. Tento pán si hraje (s přispěním Asociace profesionálních klubů) na všemocného bosse a je mu zcela jedno, že jeho rozhodnutí ohledně špatné registrace hráčů sportovně znehodnotilo letošní ročník nejvyšší hokejové soutěže. Pro ty, co budou argumentovat tím, že šéf extraligy rozhodl v souladu s pravidly, podotýkám, že na zimní olympiádě v Naganu se také dodatečně zjistilo, že švédský hokejista Samuelsson nastupoval neoprávněně. Přesto Mezinárodní hokejová federace zápasy Švédů nekontumovala a místo znehodnocení olympijského turnaje využila možnosti udělení pokuty.  Když si pak pana Šulce za jeho verdikty někteří hráči dovolili kritizovat (v minulosti Dominik Hašek, letos Tomáš Vlasák), byla jim udělena několikasettisícová pokuta za znevažování dobrého jména extraligy... Nejen já si asi kladu otázku, zda opravdu žijeme v demokratickém státě a především jak je možné, že v zemi hokejových mistrů světa řídí nejvyšší soutěž takoví byrokraté jako Stanislav Šulc.

Další věcí, která dělá starost všem lidem, kterým není lhostejná budoucnost českého sportu, jsou problémy loterijní společnosti Sazka. Této společnosti, která se dříve významným způsobem podílela na financování českého sportu (tedy do doby, než se v roce 2004 s obrovskými dluhy postavila megalomanská Sazka Aréna), hrozí insolvenční řízení. I zde musím vyslovit podiv nad tím, že v čele pro český sport tak významné společnosti mohla po tolika manažerských selháních zůstat tak kontroverzní osoba, jakou je Aleš Hušák.

Českému sportu bych v novém roce 2011 proto přál nejenom úspěchy českých reprezentantů a především co nejvíce aktivně sportujících lidí, ale i lepší funkcionáře než jsou pan Šulc či pan Hušák.  Je to snad přání platonické?