Český sport v roce 2009

Konec kalendářního roku se pomalu blíží a tak je pomalu na čase začít bilancovat úspěchy i neúspěchy. Zatímco bilancovat politický vývoj příliš chuť nemám a v oblasti ekonomiky to raději přenechám odborníkům, ve sportu se o to pokusím sám. Byť nejsem sportovní novinář ani člověk, pohybující se v prostředí vrcholového sportu.

První část sportovního roku určitě přinesla českým sportovním příznivcům hodně radostí. Martina Sáblíková získala na mistrovství světa v rychlobruslení zlatou a stříbrnou medaili na individuálních tratích, velmi cennou zlatou medaili získala rovněž v rychlobruslařském víceboji a obhájila i vítězství ve Světovém poháru. Šárka Záhrobská opět získala medaili na sjezdařském mistrovství světa – tentokrát stříbrnou, Lukáš Bauer získal stříbrnou medaili na mistrovství světa v klasickém lyžování, konaném v České republice. Když k tomu ještě připočteme úspěchy cyklokrosaře Štybara, skikrosaře Krause či akrobatické lyžařky Sudové, musíme být se  letošní sportovní zimou spokojeni.

Pak už to však začalo být slabší. 1. dubna si z nás nechtěně udělali apríl naši fotbalisté, když podlehli v kvalifikačním zápase 1:2 Slovensku. Tento zápas se bohužel ukázal jako klíčový a měl rozhodující vliv na to, že jsme na mistrovství světa do JAR nepostoupili. Ivan Hašek, který v letě fotbalovou reprezentaci dočasně převzal, sice mírného pokroku dosáhl, ale na nějaké radikální zlepšení již bylo pozdě.

Ani hokejisté pod vedením Vladimíra Růžičku, od kterého si mnozí hodně slibovali, nevybočili ze šedě průměru posledních let a třetí rok po sobě skončili na mistrovství světa ve čtvrtfinále. Zejména v hokeji se zdá, že na výrazné úspěchy zejména z druhé poloviny 90. let budeme muset zapomenout. Mladých talentovaných hráčů se totiž v našem hokeji objevuje čím dál méně a naše reprezentace se zatím ještě drží nad vodou především díky generaci hráčů, kterým je již přes 30 let. V hokeji se bohužel nejvíce projevuje to, že jde o nákladný sport, kterému by se řada kluků jistě ráda věnovala, ale jejich rodiče na něj prostě nemají peníze.

Podobné je to i v tenise, i když zde můžeme být letos především díky vynikajícímu úspěchu našeho daviscupového týmu vcelku spokojeni. Ovšem na nějakou výraznou individualitu, která by se aspoň přiblížila Lendlovi, Mandlíkové, Novotné či Kordovi, si asi budeme muset nějakou dobu počkat.

V individuálních sportech mně v druhé části udělali největší radost především oštěpařka Špotáková (na její závod jsem se byl na MS v Berlíně osobně podívat a byl to vynikající zážitek, i když Bára nakonec získala „jen“ stříbro), veslaři Knapková a Synek a moderní pětibojař Svoboda. Ti jediní získali na mistrovství světa medaili v olympijské disciplíně a z tohoto pohledu jsme si oproti loňskému roku trochu pohoršili – vloni jsme na OH v Pekingu získali medailí 6. Toto srovnání je samozřejmě relativní – kdyby se Kateřina Emmons nevěnovala mateřským povinnostem, je dost možné, že by těch „olympijských“ medailí bylo o něco víc. Faktem ale je, že zejména ve vodním slalomu a s výjimkou Barbory Špotákové i v atletice to bylo v porovnání s minulými lety viditelně slabší.

Sport však nejsou jen medaile a dnes, v den 20. výročí sametové revoluce, jsem především rád, že lidé mají mnohem větší možnosti aktivního sportování než tomu bylo před 20 lety. Když člověk chce, může si zajít s partou kamarádů zahrát fotbal či basket do sportovní haly, aniž by musel být členem nějaké organizace Národní fronty, v době volna může kdykoliv zajít do aquaparku nebo fitcentra, v létě si může vyrazit za cykloturistikou kamkoliv do Evropy, atd. Na druhou stranu mě jakožto člověka, který je na český sport hrdý, mrzí, že dnes nejsme schopni uspořádat významnou sportovní akci (typu mistrovství světa v lyžování či hokeji), aniž by skončila ostudou či obrovským dluhem.