Budoucnost našeho školství je dle paní ministryně růžová…

Letní prázdniny opět školákům a učitelům uplynuly jak voda a tak již zítra začíná nový školní rok. Důsledkem tohoto faktu je i to, že se po okurkové sezóně začíná v médiích o školství opět více psát.

A tak i ministryně školství Kateřina Valachová, která v květnu nahradila v čele resortu Marcela Chládka, poskytla některým médiím rozsáhlé rozhovory. Nejvíce mě zaujal ten, který se objevil na webových stránkách denik.cz – jeho titulek Budoucnost našeho školství je růžová totiž nešel přehlédnout…

Ne, že bych byl po více než 20 letech učitelské praxe absolutně pesimistický a cítil se již vyhořelý. I na nový školní rok se určitým způsobem těším a většinu žáků po 2 měsících opět uvidím rád, především pak „své“ druháky, která mám jako třídní. Ale o té růžově budoucnosti českého školství mám přece jen určité pochybnosti. Vede mě k tomu řada důvodů.

Když bych měl porovnat stav našeho školství v roce 1993, kdy jsem do něj jako učitel nastupoval a nyní, tak mi přijde, že se jeho úroveň ve většině faktorů výrazně zhoršila. Za těch 22 let přibylo velké množství škol, především středních a vysokých. Bohužel však řadu let nikdo neprověřoval jejich kvalitu a příliš se spoléhalo na to, že pověstná neviditelná ruka trhu si poradí i zde.

Důsledkem této skutečnosti je fakt, že na maturitní studium se dnes hlásí až 70% žáků z populačního ročníku. Jelikož školy jsou stále financovány podle zapsaného počtu žáků a nikoliv podle kvality výuky či uplatnitelnosti jejich absolventů na trhu práce, řada škol přijme ke studiu téměř každého (včetně čtyřkařů ze základní školy) a učitelé jsou pak obvykle na těchto školách tlačeni k tomu, aby pokud možno každého nechali projít až k maturitě. A téměř každý, komu se podaří maturitní zkoušku složit (ať už na první, druhý či třetí pokus), se pak hlásí i na školu vysokou.

Což o to, vysokých škol máme dost - v České republice je jich v současné době asi 70 (pro srovnání: ve Velké Británii, která je co do počtu obyvatel šestinásobně větší než ČR, je jich přibližně 160). A tak dnes u nás vysokou školu studuje přibližně každý druhý z populačního ročníku. Že jsou absolventi z mnohých těchto škol v praxi téměř nepoužitelní, není zřejmě podstatné. Podstatné je, že jsme těmito čísly udělali radost Evropské unii, která nás v minulosti za příliš malý počet lidí s vysokoškolským diplomem či maturitou kritizovala.

Evropská unie měla výhrady také k našim praktickým školám a údajné nerovnosti ve vzdělávání a tak naši politici letos narychlo přijali zákon, umožňující inkluzi ve vzdělávacím procesu. Zda to bude pro všechny handicapované děti (především ty s mentálním postižením) opravdu přínosné a kolik na to vlastně bude potřeba milionů či miliard ze státního rozpočtu, nikdo příliš neřešil. Tak se nechme překvapit…

Když občas někdo přece jen přijde s rozumným návrhem, jako například vyšší podporu technickým školám, jejichž absolventů je na trhu práce stále větší nedostatek, nebo povinnou maturitu z matematiky pro většinu středních škol, tak se vždy najdou silní lobbisté, kteří se postarají o to, že jsou tyto návrhy brzy smeteny ze stolu. A tak se především řeší ne zrovna nejpodstatnější věci typu zákazu prodeje sladkostí ve školních bufetech či obědy zdarma v posledním roce mateřské školy.

A v neposlední řadě je tu i problém financování našeho školství. Před každými volbami mají téměř všechny politické strany v programu podporu vzdělávání jako jednu z hlavních priorit. Když se však potom jedná o tom, kolik peněž školství dostane, tak mají pro jednoho ministra financí vyšší prioritu armádní zakázky, pro druhého zase podpora zelené nafty… A tak Česká republika stále patří v rámci Evropské unie i zemí OECD mezi státy, které dávají na vzdělávání nejméně peněz (bráno podle procent HDP, jdoucích na školství).

Ne, opravdu zatím nemám důvod věřit slovům paní ministryně, že budoucnost našeho školství bude růžová. Ale rád bych se samozřejmě mýlil…