Pražský předvánoční shon

Znáte to jistě všichni, je poslední adventní neděle, dárky ještě nejsou všechny nakoupené, zabalené, do Vánoc zbývá ještě několik perných dní. Jelikož již mám tyto starosti téměř za sebou, jdu zjistit, jak jsou na tom ostatní. Na trzích na Staroměstském náměstí jsem ještě nebyl, tak proč se tam nepodívat skrz objektiv.

Do batohu balím pouze jeden aparát s univerzálním zoomem. Všechny filtry, blesky, odpalovače, monopody, stativy nechávám doma. Cílem je, podívat se přes hledáček, jak vypadá podvečer v Praze. Dávám si hodinu, více mi stejně baterka v tom mraze nevydrží a já (i přes svařák v kelímku) na tom nebudu o moc lépe.

Na Staroměstské náměstí přicházím s davem ze zastávky metra Staroměstská. Každý se někam hrne, spěchá. Partička Brňáků neví, kterým směrem ke svému hotelu, navzájem se nahánějí a hledají cestu. Nejprve se rozhoduji, kde začnu. Prozkoumávám terén. Trhy se dají projít za celkem krátkou dobu, není třeba nic vymýšlet, není to žádné bludiště. Sortiment se zdá být velice podobný - celému trhu vládne trdelník, kaštany, medovina, párky a špízy. Následuje několik stánků se stejnými obrazy (asi jeden majitel má více pronajatých budek), klasická česká řemesla jako kovář, výrobce ozdob z kukuřice, pravá perníková srdce z Norimberka a všude přítomné svítící rohy. Pro kluky modré, pro holky červené. Ani krteček si neškrtá, rohy jsou rohy.

Po zjištění kde co mají, vytahuji batoh a přemýšlím nad vhodnou kompozicí. V tom mě zastavuje anglicky hovořící muž, a vysvětluje mi, že je houmlesák, jestli mu nedám něco k jídlu. Moje odpověď, že vypadá velice slušně a ne jako houmles, a že ho vyfotím jako turistu u stromečku, ho moc neuspokojuje.

V okolí je slyšet ruština, slovenština, moravština, němčina, angličtina a japonština. Jedni japonští turisté mě prosí, abych je vyfotil se stromkem na jejich kompakt. Volím úhlopříčnou kompozici z podhledu, kroutějí nevěřícně hlavou, ale pak zvedají palec, jako že vše OK, nasadím úsměv a odcházím fotit další řemesla a shon.

Na pódiu právě zpívají Purpuru, proplétám se davem a snažím se proniknout co nejblíže, dělám pár rychlých výcvaků a mizím, aby si diváci mohli užít a nepřekážel jim tam nějaký pobuda s foťákem. Po mém odchodu mi děkují do mikrofonu jako neznámému fotografovi. Byl jsem to já, kdo vás fotil, tak se kdyžtak přihlaste, jestli to čtete.

Poté přecházím přes schody nad trdelníkem, abych nafotil mihotající se davy lidí z vrchu.

Po 40 minutách focení trdel, rohů, ozdob, sněhuláků, kaštanů a výzdoby přicházím pod orloj, kde se již srocují turisté a čekají, až odbije celá. Po exhibici apoštolů troubí trubač z věže a oznamuje konec show. I já si říkám, že je toho na mě moc a jdu si dát další plastový kelímek se svařákem.