Nil, nejdůležitější řeka severní a východní Afriky, má několik zdrojnic. Jeho skutečný pramen se asi zcela jednoznačně nedá stanovit už proto, že zdrojové řeky protékají pod různými jmény několika jezery, kde jejich přítoky se mohou a nemusí považovat za prameny samotného Nilu. Přesto je zřejmé, že Modrý Nil tou nejdelší částí nebude.
Své jméno dostává Modrý Nil až po opuštění jezera Tana v Etiopii. Spokojeně si plyne asi 30 km, když najednou je nucený skočit z výše 46 metrů a vytvořit tak druhé největší africké vodopády. Místní vodopádům říkají Tis Issat, Kouřící vody. Bohužel už dnes nejsou tak vodnaté, jako dříve, protože velkou část průtoku (prý někdy i 90%) odvedla o kousek výše stojící vodní elektrárna. Ale pořád zůstávají impozantní.
Východiskem k návštěvě vodopádů je město Bahir Dar, odkud se dá autobusem (veřejným nebo najatým od nějaké místní CK) za hodinku dostat do městečka, spíše osady, které se jmenuje stejně jako vodopády Tis Issat. Nezpevněná, přesto dost frekventovaná cesta vede poli a osadami, takže je pořád na co se dívat. Už výjezd z Bahir Daru je malebný, protože se projíždí Čočkovým marketem. Podél cesty tu několik set metrů sledujeme sušící se čočku, pár decimetrů od kol projíždějících aut. A o kus dál totéž, jen s jiným sortimentem: chilli papričky.
Čočka.
Chilli papričky.
Přestože různí naháněči a samozvaní průvodci mají snahu nás vytáhnout z autobusu už v městečku Tis Issat, my si zde jen koupíme v pokladně NP lístky a pokračujeme o několik kilometrů dále, chceme se totiž k vodopádům dostat z druhé strany. Cestou sice delší a namáhavější, zato mnohem hezčí.
Podruhé a naposled v Etiopii udělám hloupou chybu. Přichází ke mně chlapík v košili a tvrdí, že za kameru se platí 50 birrů (fotky zadarmo). Není to tak horentní suma, přesto se mně nechce mu ji dávat, ale v rámci uspíšení podlehnu a požadovanou částku mu dám za slib, že mně dá potvrzení a účet. Samozřejmě už ho nikdy neuvidím. Peníze strčil do kapsy a zmizel jako pára. Poslední má platba kamery. Jen v Lalibele zaplatím, ale přímo na pokladně a s potvrzeným paragonem (který v následujících dvou dnech budou pětkrát kontrolovat).
Loukou mezi karavanou oslů se pouštíme směrem k menšímu kopci. Pod ním teče hnědě zabarvený potůček ve skalnatém kaňonku, o kterém se s překvapením dovídáme, že to je Modrý Nil. Dnes tedy modrý určitě není, je začátek období dešťů a řeka je plná rozpuštěných sedimentů z jezera a následné cesty úrodnou hliněnou zemí. Představovali jsme si Nil troch širší, ale po dlouhém období sucha ještě není naplněný.
Hnědý "Modrý" Nil
Řeku překonáme po prvním mostu, který byl nad ní postavený, a to už v 17. století Portugalci. Je dodnes funkční, stojí na místě, kterým zřejmě prochází nějaká obchodní stezka, protože je tu silný provoz zejména nákladních oslů, naložených plnými pytli zboží. Most je velice malebný a oslíci jeho romantickou atmosféru ještě přiživují.
Portugalský most ze 17. století.
Za mostem cesta stoupá do poměrně prudkého kopce, vidíme v krajině několik kulatých chatrčí, ze kterých se k nám sbíhají desítky dětí a žen se snahou nám aspoň něco prodat. Moc turistů sem nejezdí, a tak nesmí zaváhat. Víme, že nás totéž čeká i cestou zpět, takže se nám daří ze zajetí unikat příslibem, že cestou zpět si nabízené zboží aspoň prohlédneme. Je horko, ani výška 1.800 metrů nad mořem úlevu nepřináší, cesta do kopce je tak z naší strany provázena řinoucím se potem.
Jdeme asi půl hodiny, možná o chvilku déle, většinou kupodivu do kopce. A pak najednou je uvidíme. Hnědé vodopády Modrého Nilu. Známe je z fotek, víme, že nejsou hnědé pořád, jen v období dešťů, ale my už si je provždy budeme pamatovat takto. Rovinatá krajina je narušena jizvou kaňonu řeky, do které se řítí impozantní masy hnědých vod. Nádhera, hezčí, než jsme doufali.
Zbytečně vyplácáme desítky snímků, později budeme muset trochu mazat, abychom nezaplevelili kartu, ale netušíme, jestli se dostaneme na místo s lepším výhledem, takže záběry prozatím rozhodně nešetříme. Obavy jsou zbytečné. Jdeme po svahu kopce mírně dolů, celou dobu máme před sebou kaskády jako na dlani, pořád blíž a blíž.
Přímo proti vodopádům je vyhlídka, ze které jsou padající vody skoro na dosah. Přesto cesta pokračuje dále, takže pokračujeme i my. A děláme dobře. Zatímco karavanní stezka pokračuje rovně, před námi se objevuje visutý most přes údolí, zřejmě úplně nový. Neváháme a přecházíme na druhou stranu. Most se trochu houpe, skrz lamely pod nohama sledujeme propast pod námi se zurčící vodu v kamenitém řečišti, obklopeném bujnou vegetací.
V kulaté chatrči nad mostem nám nabízí mladá dívka v dlouhých modrých šatech kávu. To je v Etiopii vždy dlouhý proces (tzv. Kávový obřad, ten trvá i přes hodinu, káva se při něm teprve praží a drtí v hmoždíři, takže se její příprava jen těžko urychluje), takže prozatím si objednáme a pít budeme při cestě zpět.
Sejdeme po příkré stráni a jsme přímo proti vodopádu. Hřmící voda padá o 46 metrů níže, jak to asi musí vypadat, když elektrárna vodu nečerpá. Opravdu působivý pohled. Čedičové podloží trochu připomíná Panskou skálu u Kamenického Šenova, jen zalitou masami kalné vody. Kocháme se výhledem na druhé největší vodopády černého kontinentu.
Při návratu už se naše káva vaří v konvičce (káva se sype přímo do vařící vody). Dívka kypící pěnu z hrdla konvičky několikrát sebere a znovu ji přidá dovnitř. My zatím sedáme na lavičku uvnitř chatrče, sice rozpálené, ale aspoň ve stínu. Stěny jsou otevřené, z našich míst obdivujeme hlavní proud vodopádu.
Káva je výborná, jinou než výbornou jsme v Etiopii nepili. Odněkud se vynořuje mohutný černoch v uváleném šedém obleku s rozhalenkou, v ruce podivný nástroj. Massenqe je hudební nástroj s jednou strunou a ozvučnicí z kozí kůže, na kterém se kupodivu dají smyčcem zahrát jednoduché melodie. Bard se nás ptá na naše jména a už spouští improvizovanou píseň o Haně a Liborovi. Naštěstí nerozumíme slovům, jen obě naše jména vždy pochytíme. Muzikant se totiž tváří velice potměšile a při každém zazpívaném jménu na mě oplzle mrkne. Mám takový pocit, že rozumět slovům, tak se nepřestaneme červenat.
Oplzlá píseň o Haně a Liborovi (část odrhovačky je zachycena na videu na konci blogu)
Všechno jednou končí, dopijeme a zvedáme se k odchodu (káva nás stála po dvaceti korunách a dvacku jsme dali i tomu potulnému zpěvákovi). Neodolám a ještě jednou si vodopády vyfotím, protože jedna hnědobílá koza si hraje na modelku a pózuje tak dokonale, že nevyfotit ji prostě nejde. A když už jsem v tom, tak vyfotím i nejrozšířenější místní květinu (prý jedovatou). Od malých prodavaček nakoupíme v rámci charity nějaké suvenýry (pletené přehozy a ozdobené nádobky z kalebaší) a vracíme se k autobusu. V nejbližší vesnici zastavujeme u obchodu a vykoupíme jim zásoby piva z lednice, flašky musíme ale vrátit - což není problém, jen to do nás zasyčelo.
