Je to zajímavé, ale v Německu jsem zkratku Ga-Pa neslyšel, přestože u nás je při sportovních přenosech používaná běžně. Němci, když se jim nechce říkat celé Garmisch-Partenkirchen, tak řeknou jen Garmisch.
My jsme využili toho, že velikonoční víkend je vlastně dvojnásob dlouhý oproti normálnímu a udělali jsme si prodloužený víkend opravdu prodloužený. Začali jsme v Mnichově, pokračovali do Garmische a na Zugspitze, do rakouského Innsbrucku a sousedního Kristallwelten ve Wattens. Takže nadpis ve snaze respektovat pravidla rubriky "Víkend v ..." může být trochu zavádějící.
Z Mnichova do Garmische je to po dálnici kousek, asi hodinu a půl. Cestou se jede přímo proti alpskému masivu, takže už i cesta samotná je zážitkem, zvláště za hezkého počasí, které jsme měli my celou dobu. Na německých dálnicích není moc benzínových pump, zato tu jsou po pár kilometrech odpočívadla s toaletami (vše v nerezu, pevné a téměř nezničitelné). A člověk si tu může dát svačinu (pokud si ji včas někde koupil, protože bufety tu nejsou) u stolu a kochat se výhledem na alpské velikány.
Všechny následující fotky jsou rozklikávací.
Garmisch-Partenkirchen je klasické třicetitisícové (pod)horské městečko, jistě by stálo za prohlídku, hlavně sportovní areály se skokanskými můstky. My jsme ovšem limitováni časem, takže si jej jen projedeme autem a rovnou míříme k nádraží Zugspitzbahnhof na Olympijské ulici (ano, konala se zde Olympiáda, Mistrovství světa v lyžování a každoročně se zde skáče jeden závod Turné čtyř můstků). Přímo u stanice zubačky se dá zaparkovat na menším placeném parkovišti za €5 na den (platba v automatu), nás navigace zahnala o pár metrů dál ke sportovnímu areálu, kde jsme zaparkovali zadarmo. K nádraží to je asi 100 metrů.
Na Zugspitze se dá dostat několika způsoby, možná nejpopulárnější je v současnosti cesta poměrně novou supermoderní lanovkou od jezera Eibsee, která překonává několik rekordů. My jsme ale využili doporučovanou vyhlídkovou cestu zubačkou právě z Garmische a myslím, že jsme neprohloupili. Lanovku jsme měli naplánovanou na cestu zpět, ovšem nakonec jsme se vraceli k autu stejnou cestou, a to z několika důvodů: měli jsme zubačku v ceně celodenní jízdenky, mysleli jsme, že nebudeme v Eibsee přistupovat do plného vlaku (nakonec se tam stejně přestupovalo) a lanovku jsme si už užili na vrcholku Zugspitze.
Asi se dá koupit i jednosměrná jízdenka, ale nás se při nákupu nikdo neptal, rovnou jsme dostali za €47 na osobu celodenní permanentku na vše, co provozuje Bayerische Zugspitzbahn, tedy na zubačku a lanovku na vrcholek nejvyšší hory Německa. Cena je asi výhodná pro lyžaře, kteří na ledovci lyžují, ale nám se to nakonec za celodenní výlet také nezdálo tak hodně, jak to na první pohled vypadalo. Zubačka jezdí co hodinu, ale když je dost lidí, jsou přidány vložené spoje tak, aby se odjíždělo každých 30 minut – pak tak trochu přestává platit jízdní řád a jezdí se tak, jak se daří vypravovat vlaky. My jsme dokonce jeli první část cesty bez zubačkového pohonu a na zuby jsme přestupovali až v Grainau.
Prvních asi dvacet minut se jede souběžně s horami, po levé straně vysoké štíty, koncem dubna ještě pod sněhem, po pravé rozkvetlé zelené louky a pastviny s domečky, které zřejmě slouží jako stodoly nebo salaše pro dobytek, těžko říct (třeba mně někdo prozradí jejich účel v diskuzi). Rozhodně je celé okolí železnice velice malebné, pořád je na co se dívat.
Když začíná trať stoupat, přiblíží se kolejím typické, bavorské horské domy a penziony, bohužel o Velikonocích ještě bez záplavy pelargonií na balkonech. Když pominu několik menších zastávek, staví se ve dvou větších městech – Grainau a Jezero Eibsee. To už se spustí ozubené kolo do ozubnicového pásu uprostřed kolejí a trať stoupá vzhůru někdy tak strmě, až se člověk diví, jak to ten vláček dokáže utáhnout. Když nám asi na půl minuty uprostřed strmého svahu vypadla elektrika a zubačka sebou cukla kousek směrem dolů, nebylo to pro nás úplně příjemné.
Těsně před závěrečným tunelem vláček zpomalí, všichni si z okna fotí tyrkysové jezero Eibsee v údolí pod námi. My už dávno jedeme sněhovými poli, dole řádí jaro.
Tunel vybudovaný v úbočí hory (čí spíše několika hor) je technický div. Člověk to tak ani ve tmavém tubusu nevnímá, ale když na obrazovce začne animace znázorňující průběh pětikilometrového tunelu s obrovským převýšením, teprve si uvědomíme, že nejedeme přímo rovně, ale kopírujeme svahy hor a vlastně neustále zatáčíme prudce doleva-doprava. Těch 5 kilometrů trvá asi 20 minut, sice už nemůžeme obdivovat krásy alpského podhůří, ale zase je to zážitek jiného druhu.
Nakonec nás zubačka vyplivne na Zugspitzplatt přímo na ledovec (Gletscher) pod vrcholkem ve výšce kolem 2.600 m n.m. Samozřejmě je zde chladněji než v podhůří, ostré jarní slunce se ovšem opírá do všeho, co nemá bílou barvu, takže naše zimní bundy ani téměř nepřijdou ke slovu. Co je zde naprosto nezbytné, to jsou sluneční brýle, to důrazně doporučuji. Obklopeni ledovcem a zářivým sněhem jsme prvních pár minut téměř oslepení i s těmi brýlemi, bez nich je to trápení a sněžná slepota.
WikipedieZugspitze je s nadmořskou výškou 2962 metrů nejvyšší horou Německa a čtvrtou nejvyšší horou Severních vápencových Alp. Vrchol leží v alpské mmasivuWetterstein a je hraniční horou mezi Německem a Rakouskem. Její název pochází od strmých skalních žlabů (Züge), kterými je protkána severní stěna hory, a častého výskytu lavin na její severní straně (z německého Lavinenzüge). Odvození názvu od vlaku (Zug) na vrcholku je pozdější a nesprávné. |
Všude kolem nás se lyžuje jako uprostřed sezóny, dá se zde půjčit i vybavení (ale ceny mně přijdou docela vysoké). Pro děti je tu půjčovna bobů, mohou se bobovat od nejvýše postavené kaple v Německu. Z několika teras jsou neskutečné výhledy, za dobré viditelnosti a modré oblohy prostě nádhera.
Asi hodinku se jen tak potulujeme po sněhu, pak jdeme prověřit ceny v restauraci Gletscherrestaurant Sonnalpin a jsme příjemně překvapeni. V samoobslužné restauraci nabízejí asi deset druhů jídel v poměrně rozumných cenových relacích. My plánujeme větší večeři (to už budeme v Rakousku, těšíme se na wiener schnitzel), takže si dáme jen currywurst a hranolky (€10, ale za opravdu pořádnou porci) a jako zákusek typický štrúdl s vanilkovou zálivkou (€6). Sedět se dá i uvnitř, ale kdo by odolal jasu venkovního posezení s výhledem na alpské vrcholky, vesměs pod námi.
Po dobrém obědě vyjedeme velkou kabinovou lanovkou na samotný vrcholek Zugspitze (v ceně permanentky), ještě o skoro 400 metrů výše. Opět nádherné výhledy z řady plošin, projdeme i do rakouské části vrcholových partií, prohlédneme si znovu jezero Eibsee. Na nejvyšší bod, označený zlatou skulpturou s hvězdou na vrcholku, se nesmí, je stejně celý pod sněhem a i člen místní horské služby má co dělat, aby se z něj vrátil zpět do bezpečí (pořád se pečlivě jistí úvazy).
Když se vrátíme na ledovec, zjišťujeme, že kvůli technickým problémům jeden spoj vypadl a my musíme 55 minut čekat na další. Vůbec nám to nevadí, pivo a káva nám čekání zpříjemní. Většina turistů stihla odjet před námi, takže už si užíváme klidnější atmosféru. Dokonce jsou volná i lehátka na slunění v nízkém podvečerním slunci.
Pár panoramatických obrázků k rozkliknutí:
Stejnou cestou se vracíme do Garmische, tentokrát přestupujeme v Eibsee (vše je jasně hlášené a psané na monitorech v němčině i angličtině). Kocháme se výhledy v jiném osvětlení, přijíždíme kolem šesté večerní a čeká nás hodinka do Innsbrucku, kde budeme spát.
Fotoalbum Zugspitze
Video Zugspitze (7:30):
Další blogy na téma "Víkend v ..." jsou k přečtení a prohlédnutí ve stejnojmenné rubrice.
