Vanessa se asi nestačila divit. Vítejte v Praze kulturní.

Co Čech to muzikant? Nebo ignorant? Po včerejším koncertu Vanessy Mae nevím. Vanessa je samozřejmě skvělá, ale to, co předvádíme jako publikum, je někdy hodně těžké pochopit. A to se (sami sebe) považujeme za kulturní elitu Evropy.

Foto: oficiální stránky Vanessy Mae

Recenzí koncertu se jistě objeví mnoho, je zbytečné psát o neuvěřitelné Vanesse Mae, její virtuozitu musí uznat každý, ať už má na její styl vystupování názor jakýkoliv. Snobové třeba můžou mít výhrady, ale Vanessa našla díru na trhu a rafinovaně ji zaplnila. Zpřístupnila tóny hudby vážné širokému publiku, které by jinak na houslový koncert nešlo. A neoznačoval bych její vystoupení jako popové (jak bývá stereotypně a nenápaditě popisováno), protože doprovodná skupina i orchestr s klasickými nástroji hrají celkem tvrdý rock, s kytarovými sóly a s výraznou rytmikou...

Ve 20:00, v době oficiálního začátku koncertu, bylo těžko uvěřitelné tvrzení pořadatelů, že se očekává plný dům (kolovrátkové střídání log pořadatele a jeho sponzorů na projekčních plátnech bylo s přibývajícím časem a netrpělivostí spíše medvědí službou sponzorům). Polovina sedaček zela beznadějnou prázdnotou. Ale ze všech vchodů neustále klidným tempem přicházely nepřetržitým proudem skupinky opozdilců, kteří se ovšem právem jako opozdilci necítili, vždyť ještě se nezačalo. S rostoucí nervozitou těch, co se usadili už před osmou, narůstala nedůvěra malověrných ve Vanessu Mae a její spolehlivost. Těžko říci, co začátek opozdilo, ale já bych na Vanessu nesázel. Neumím si představit, jak by mohla hrát své virtuozity a sledovat přitom davy tápajících opozdilců hledajících svá místa v potemnělé hale. Takže se přikláním k názoru, že představení mohlo začít až po usazení všech těch, kterým na nějaké půlhodince nesejde. Smějeme se jiným národům za jejich maňana, vytáčí nás to na dovolených, ale sami nejsme lepší. Neumím si představit, co může vést člověka k tomu, že na koncert světové hvězdy (ve svém oboru) přijde o více než půl hodiny později - nebyly to výjimky jednotlivců, ale řádově stovky až tisíce. Kdyby se začalo přesně, přijdou o třetinu koncertu.

O půl deváté už pískot začal být organizátorům nepříjemný, spustili tedy laserovou show. Pěkný zážitek i pro ty z nás, co už na diskotéky jezdíme jen v roli lepších taxikářů vyzvedávat děti. Horší zážitek pro Vanessiny housle. Aby laserové paprsky dokázaly vytvořit ladně zakřivené plochy a obrazce, muselo být v hale uměle namlženo. Trklo aspoň dodatečně někoho, že to pravidelné dlouhé ladění houslí skoro po každé skladbě není nešikovnost houslové superstar, ale třeba důsledek nevhodného doprovodného programu?

Slečna Mae tedy nastoupila za nadšení publika těsně před devátou. A začala zostra, Šavlovým tancem, fotografové pod jevištěm nestačili za rtuťovitou houslistkou běhat z jedné strany pódia na druhou. Mezi skladbami Vanessa sama komunikovala s publikem, dokonce se úspěšně snažila česky přivítat a poděkovat organizátorům za věnování výnosů na charitu. Potlesk byl prozatím spíše zdvořilý. Destiny pak obecenstvo rozproudilo, změna klasických houslí za elektrické byla kvitována uznalými ovacemi. Ale co mělo úspěch největší? Je to neuvěřitelné - kabaretní vystoupení perkusisty, „sběratele hraček", který jako sólista rozechvíval zvonkohru svištěním švihadel, bubnoval pískacími dětskými kladívky a cinkal lahvemi od piva. Vystoupení jak z Ein Kessel Buntes, tam by jistě obecenstvo ve Fridrichstadtpalacu bylo nadšené. Ale určitě ne tolik, jako příznivci houslí včera v Kyslíkové Aréně, kteří skladbě plácali nejvíce a nejdéle (kromě vytleskávání přídavku) ze všech. Přestože housle hrály celou dobu jen mm-ta, mm-ta. Vanessa poprvé a naposled sedla na praktikábly a nudila se tak, že z toho fidlání až zapomněla včas nasadit a zmátla kolegu užívajícího si svých pět minut slávy natolik, že jsme si mohli skladbu poslechnout ještě jednou od začátku. Snad je zvyklá, ale já bych na jejím místě asi na kolegu kabaretiéra žárlil. Za cinkání lahvemi bouřlivé ovace několikanásobně překonávající potlesk po Šavlovém tanci, to je ale nemilé vysvědčení pro kulturní velmoc.

Po neuvěřitelné Bachově Toccatě na závěr jsme si vytleskali přídavek, Vanessa přidala dva kousky a poodešla za pódium, muzikanti sice optimisticky zůstali připraveni na místech, ale hudbymilovní Pražané asi Mozartovi v sukních nerozumějí. Využili odchodu hlavní aktérky k bezhlavému úprku k východu.

Vítejte v Praze kulturní...