Do Tuniska často míří zájezdy cestovních kanceláří plné turistů očekávajících exotiku. Ale náraz arabského světa je někdy krutý. Mentalita domorodců šokuje nepoučené turisty zvyklé na evropská letoviska, kteří jsou pak zklamaní až frustrovaní. Ale Tunisko může i jim nabídnout něco více než pláže Středozemního moře. I z pobřeží není problém se dostat třeba na Saharu a domluvit si výlet džípem do pouště. Pravda, za peníze. Jak takový výlet může probíhat?
Nastupujeme do moderních a klimatizovaných džípů 4x4, Landcruisery od Toyoty. Po cestě potkáváme další desítky a desítky těchto bílých teréňáků, na jednu stranu to musel být pro Toyotu ohromný džob, na druhou to je i výborná reklama, protože to, co tady tato auta dvakrát denně absolvují, to je na smeknutí. To už musí být skutečný off-road.
Vyrážíme přes další solné jezero Chott El-Gharsa, kdybychom to nevěděli, tak to ani nepoznáme, kolem nás je zdánlivě obyčejná písečná planina. Asi 120km/h uháníme po ještě dobré silnici, jen u častých kontrolních bodů policie řidiči zpomalují. Před námi se zvedá nějaké vyprahlé pohoří, po chvíli na jeho úpatí spatříme zelenou skvrnu. Rychle se blížíme k horské oáze Chebika.
Poslední úsek cesty stoupáme do kopců prudkými serpentinami. Zastavujeme u hliněné osady na úpatí kopců roztržených na dvě části trhlinou, do které se dobývá cíp palmového háje. Je to tady nějaké povědomé - scenérie utkvěla v paměti z oskarového Anglického pacienta, ten se tady totiž natáčel.
Vystupujeme, zpevněným svahem se škrábeme na vrcholek nad osadou, panorama je úžasné, ruiny domečků před palmovým pozadím vypadají velmi romanticky. Malí kluci nám začínají nabízet zkameněliny mušlí a minerály, buď čiré krystaly (křišťál) nebo fialové, o kterých tvrdí, že je to ametyst, ale fialové ruce je prozradí, že falšují křišťál inkoustem. Za trhlinou ve skále, kterou se musíme přesunout na druhou stranu hřebenu, se otevírá výjev jak z fata morgány v Limonádovém Joeovi. Cesta klesá k tyrkysovému jezírku mezi palmami. Nenecháme se zdržovat prodejci minerálů a jdeme si prohlédnout ten zázrak. Přímo ze skály tu prýští potok, zázračný pramen. Pro tuto oázu jistě.
Prý je voda i pitná, Ale jen pro domorodce. Rádi věříme. Kocháme se barvami a pak se pouštíme po toku potůčky kaňonem, který si za tisíciletí prorazil skalami. Místy se jde po kamenech, ale nic náročného. Jen se člověk nesmí nechat unést tou krásou kolem a musí občas hledět pod nohy. Kaňon je celkem úzký, jinde se zase rozšiřuje a umožňuje tak přežívat palmám, které tu v pustých kopcích vypadají skoro nepatřičně.
Nakonec neodoláme a koupíme od místního kluka po dináru jednu zkamenělinu a několik krystalů zarostlých do kamene (kámen je rozštípnutý, krystaly jsou uvnitř a jsou vidět po odklopení kamenného vrchlíku). Vracíme se k autu a u parkoviště si sami najdeme několik krystalů křišťálu, hezčích než jsme koupili.
Jedeme delší úsek. Vracíme se známou cestou přes menší ze solných jezer a pokračujeme pouští, ale po asfaltové cestě. Míjíme občas bezprizorní stáda velbloudů, upozorňují na ně i značky podél cesty. Z rádia se linou arabské melodie, ale občas se mezi nimi objeví Life is life, případně Tragedy od Bee Gees, to bychom nečekali.
Na poušti vane prudký vítr, místy jako bychom jeli do písečné bouře, písek se valí přes cestu. Najednou řidič odbočuje z asfaltky přímo do pouště. Není to neposkvrněná poušť, jsou vidět vyjeté koleje, je zřejmé, že se tudy pravidelně jezdí, ale už se tomu nedá říci ani cesta, spíše se občas vyrýsují koleje v místech, která jsou úzká. Pořád jedeme pouze na přední náhon, ale nic jiného než off-road by tu neprojelo. Rychlost pochopitelně klesla, ale i tak jedeme skoro 60 km/h, kromě hrbů.
I tady potkáváme stádo velbloudů. Rovina se začíná mírně vlnit a zvedat, stále více si připadáme jako na rallye. Najednou se před námi zvedne 10-15 metrů vysoký hřeben kolmo k cestě, která tu vede přímo vzhůru. Sice se skoro nechce věřit, že to lze vyjet, ale Landcruiser nemá problém. Nahoře zastaví, pomalu se přehoupne na druhou stranu a spustí se dolů po svahu, který nám připadá skoro svislý. Přeskočíme přes ještě jeden hrbol a řidič nám zpomalí, abychom se podívali dozadu, co jsme to právě překonali za překážku.
Teď teprve přechází poušť do písečné části. Konečně zapínáme zadní náhon, protože zadní kola občas plavou. Mám podezření, že některým smykům je trochu pomoženo, ale zážitek je to docela silný. Zpočátku nízké přesypy začínají růst na duny, ty největší mohou mít kolem 12 metrů. I ty v pohodě překonáváme osvědčeným způsobem: na plný plyn nahoru, skoro zastavit a se skoro zablokovanými koly dolů.
Míjíme povědomé místo, kde na rovině mezi dunami jak stádo velkých ovcí leží tmavě hnědé kameny. Tudy přece pochodovali roboti na planetě Tatooin v prvním dílu Hvězdných válek. A z další duny hledíme opět na Tatooin - tentokrát na městečko Mos Espa
A právě planeta Tatooin byla točena zde, přímo uprostřed pouště. Po skončení natáčení nechal režisér George Lucas stát kulisy na místě, teď je z nich prvotřídní turistická atrakce. Ve filmu je sice trikově přidáno mnohem více domů v pozadí, ale domy hercům nejbližší jsou skutečné.
Džíp zastavuje u vjezdu do města před „vysílačkami". Odněkud se vynoří pár berberů a nabízí na prodej korálky a přívěšky, nám však zůstává relativně málo času, domluvené 4 hodiny budou za chvíli končit, nemůžeme tedy marnit čas. Ale tady opravdu stačí namířit aparát naslepo a mačkat spoušť, nelze nemít atraktivní záběr.
I přes vzrušující prostředí nelze nevnímat jehličky písku hnaného prudkým větrem, bodající do všech obnažených částí těla, zakrytého v tomto vedru jen nejnutnějším oblečením. Ale i ten vítr konec konců dotváří atmosféru místa. Prolézáme domy kolem centrálního prostranství, ale zvenku jsou fotogeničtější, vždyť to jsou kulisy. Ale nejsou to jen přední stěny, žádná Potěmkinovská vesnice, domy jsou skutečné z fortelného materiálu. Jinak by zde dlouho nevydržely. Otázka je, co by s nimi i tak udělal pořádný liják, protože to vypadá, že jsou uplácány převážně z hlíny na dřevěných konstrukcích. Jen vysílačky jsou dřevěné, občasné slepé potrubí je z hliníkového plechu.
Na poslední chvíli si vzpomeneme, že nemáme jemný saharský písek. Utíkám k nejbližší duně za městečkem a do narychlo vypité PET láhve nabírám písek tak jemný, že se chová jako voda. Pak už musíme chtě-nechtě nasednout a stejnou cestou se vracíme.
V případě zájmu můžu napsat i o jiných místech, která stojí za vidění.
