„Hej_ou_ájú_mís_neu-veu-náj?“ Protože po Thajsku cestujeme desátý den, snadno dešifrujeme asijskou angličtinu: „Hello, are you Mr. Novotný?“, tedy asi takto: „Zdravím, seš Novotný?“. Jo, to jsem, osobně a s rodinou (manželka a dvě děti). Takže vše prozatím klape.
Včera večer jsme si domluvili výlet s Adamem, nadháněčem nějaké obskurní místní agentury zde na Chavengu, prý nejhezčí pláži ostrova Koh Samui. Věděli jsme, co chceme, a mysleli, že víme, jaké jsou cenové relace, takže jsem se domluvili celkem rychle na itineráři i na ceně. To „rychle" znamená, že jsme asi zaplatili o dost víc, než bylo nutné, na druhou stranu to je pořád celkem pakatel, tak o co jde. A Adam se určitě jmenuje jinak, ale takto se představuje turistům. Asi to bylo odvážné, svěřit mu peníze předem, ale tady to tak prostě funguje. A dnes nás před recepcí čeká džíp s „anglicky" mluvícím průvodce a řidičem. Na 4 Čechy dva Thajci. To jsou služby.
Místo konverzace se spíše navzájem usmíváme. Jednak sedíme na korbě, kde není moc slyšet, druhak máme neustálý problém s asij-angličtinou, možná gramaticky dobrou, ale foneticky podivně zpívanou, se zdůrazněnými samohláskami. Ale jsme v zemi úsměvů.
Po několika kilometrech asfaltky střídané polňačkou sesedáme na planině s farmou, kde nás čeká první naplánovaný bod, Buffalo cart, projížďka na vozíčku taženém vodními buvoli. Vodní buvol je velké a majestátné zvíře černé barvy s dlouhými rohy. Ten náš zblízka vypadá ještě větší, než jsme si ho představovali podle toho, co jsme viděli dříve. Vypadá velice klidně a mírumilovně a asi takový i je.
Nasedáme na bryčku a vyrážíme na vyhlídkový okruh kolem farmy. Celou cestu chudák buvol vypouští různé exkrementy, nevíme ale, zda je to normální vlastnost nebo si nechtěl zadělat stáj a držel to v sobě, či je to vyjádření jeho názoru na turisty. Okruh vede kolem rýžových a obilných políček, celkově není moc dlouhý, připadáme si trochu jako když se u kolotočů děti vozí do kruhu na ponících. Ale v tomto srovnání ten náš okruh je přece jenom delší a zajímavější. Po dokončení kolečka si býka pěkně zblízka prohlížíme a hladíme. Došli jsme k dojmu, že se jedná o velice sympatické zvíře. On si o nás myslí asi přesto své, když černé koule jeho obrovských očí hledí skrz nás, jako bychom byli vzduch.
Kromě buvola prohlížíme zblízka i zvláštně vychrtlé thajské kohouty, které už jsme párkrát zahlédli při projíždění vesnicemi. V porovnání s našimi hruďnatými parádníky vypadají jako bývalý vsetínský starosta Č. vedle bývalého vedoucího pražského RaJe P. Ale jejich hlavním úkolem není obšťastňovat družky a starat se o jejich dobrou náladu, aby nesly. Jsou chováni hlavně pro boj a zápas. Takže drápy a vytrvalá neústupnost v boji jsou jejich devízou. Opravdu jako u Č. (devízou českých je naparování, jako u P.).
Nasedáme zpět do džípu a vracíme se na lesní cestu. Všudypřítomné palmy jsou dočasně vystřídány listnatými stromy - kaučukovníky. Že se blížíme k další zastávce naší cesty poznáváme podle nařezaných kmenů s přivázanými nádobami na zachytávání husté bílé tekutiny vytékající z uměle poraněných stromů.
Surovina vypadá jako disperzní lepidlo herkules, po nějaké době ztuhne a je možno ji v ručních lisech vylisovat do gumových obdélníků tvaru rohožky na boty, které se dále suší a pak posílají do továren k dalšímu zpracování. K výrobě jedné rohožky je třeba kaučuku z asi 33 stromů.
Domluvený trek pralesem je podfuk. Parkujeme s dalšími džípy na parkovišti a jdeme maximálně pár stovek metrů vyšlapanou cestou mezi palmami, ale závěr dává zapomenout na neukojenou touhu po dobrodružné výpravě pralesem. Vycházíme z lesa k jezírku pod nejmalebnějším vodopádem, jaký jsme kdy viděli. Vodopád je skvělý, vypadá opravdu přesně tak, jak na fotografiích a prospektech. Ne že by omračoval svou výškou nebo mohutností, jeho kouzlo je v zasazení do exotické krajiny, modrá obloha, zelené palmy kolem.
Obcházíme jezírko po velkých balvanech přes odtokový potok až na druhou stranu. V jezírku se koupe pár turistů (v plavkách) a asi i pár místních (kompletně oblečení). Nám se před další cestou nechce močit (tedy lépe řečeno namočit), koupání nám opravdu není vzácné. Přechodně bydlíme skoro přímo na pláži toho nejtyrkysovatějšho moře, co jsme kdy viděli. Takže návrat k džípu.
Tady už nás čekají čtyři Amíci, které cestovka operativně přidala k nám na další přejezd. Poměr 4:2 se náhle mění na 8:2, ale už jsme zažili i horší. Po stále výše stoupající cestě serpentinami míjíme vojenský objekt, kde nás nechávají projet závorou téměř pod vrchol nejvyššího bodu Koh Samui (635 m n.m.) na skalnatý útes s vyhlídkou na polovinu ostrova a okolní moře s malými ostrůvky. Pod námi se rozprostírá jednolitý les několika tisíc palem. Ale jinak nic moc, šlo by to vynechat, ale když to se dopředu neví. Takže nám přání pokochat se pohledem na ostrov z výšky splnili. Aspoň teď máme nějakou topografickou představu.
Moře palem necháváme za sebou (pod sebou) a kolem polopřírodní zahrádky s různými druhy květů (poznáváme jen ibišky a heligonie) a dvou kostnantých kohoutů se vracíme do džípu. Opět do civilního sektoru a lesní písčitou cestou nás řidič s průvodcem vezou dále do nitra ostrova, až u nenápadné odbočky do džungle zastavují. Procházíme vyšlapanou cestičkou mezi houštinami k dravému potoku s obrovskými balvany jakoby poházenými do cesty divokému proudu, přes který vede nepříliš spolehlivě vypadající můstek z neopracovaných dřevěných kůlů. A po chvilce cesty do kopce nesrovnatelně romantičtějšími místy než při „treku" k vodopádu se objevuje dřevěný přístřešek s několika uvázanými slony.
To už se kolem nás rojí několik domorodců. Jeden z nich, vypadá trochu jako šéf, s námi domlouvá focení při trekingu na slonech, což se po chvilce váhání rozhodneme absolvovat, přestože podmínky se zdají být poněkud riskantní - teď zaplatit dvě fotky, které budou k vyzvednutí večer na naší recepci.
Prý si mám vylézt do mahutovské pozice, abychom se vešli všichni na jednoho slona (a možná i proto, že slonů se nám na náš počet s Američany a se třemi Japonkami, které zde už čekaly, zdá příliš málo), Hanka s dětmi budou sedět za mnou na sedačce. Z dřevěného sloního nástupiště standardního typu se za pomoci několika párů rukou dostávám na krk největšího z přítomných slonů (jeden kel má chudák až do půlky uražený), ostatní si sedají na sedačku a vyrážíme. První pocit je, že jsem se ocitl na pouti ve strašidelném hradu, kde je chodba ze dvou pásů pohybujících se opačnými směry. Krk totiž u slona navazuje na „ramena" a kopíruje tak pohyby nohou - při vykročení pravou se pravá část krku posune dopředu a kousek nahoru, ale levá stojí na místě a samozřejmě ihned vše naopak při vykročení levou. Navíc marně hledám na hlavě nějaká madla, snad bych na chycení použil i uši, ale ty jsou u slona indického příliš nízko. Hanka na sedačce za mnou dává záchranu dětem, které pro lepší vyvážení sedí po stranách, přesto nějak záhadně nachází ještě volnou ruku na to, aby mne jistila držením za ucho batůžku, který mám na zádech.
A slon se zde nehodlá procházet po vyšlapaných pěšinkách - zde je přece pravá džungle (nejen turistická), tak ať si to turisti trochu užijí, vede trek cestou necestou přes prudká stoupání a prudké spády přes balvany a kořeny stromů. Zatímco já si připadám jako při balancování na velkém míči (ač dozadu hrdinně tvrdím, že se mně jede docela dobře a je to skoro jako jízda na kole), skuteční mahuti se asi dobře baví. Slon samozřejmě nečeká, že by ho ten legračně se zmítající tvor za krkem nějak řídil a poslouchá pokyny svého pána, který běhá kolem nás s naší kamerou a točí a točí. Po zkušenostech z Chang Mai kvalitě záběrů moc nevěříme, ale tento kameraman je skvělý, evidentně netočí poprvé, jeho záběry se v podstatě nemusí dodatečně stříhat ani jinak upravovat.
Teprve když už opravdu začínám připomínat pověstný hadr na holi, prozradí mi náš mahut tajemství - slonovi se nesedí za krkem, ale je třeba si sednout úplně dopředu na hlavu. Ta je stabilní a sedí se na ní o 100% lépe než na krku. Sunu se 15 cm dopředu a hned se cítím bezpečněji. Nohy sice křížem přes sebe nebo dopředu na chobot nedávám, přestože tak zkušení mahuti jezdí, ale i tak už si můžu dovolit sledovat motýly a jinou divokou a exotickou přírodu kolem sebe. Co radosti dokáže udělat pouhých 15 cm (to zní dost sebekriticky, ale myslím tím ten posun z krku na hlavu).
Sloni občas procházejí místy, kde by člověk měl co dělat, aby se udržel na dvou nohách, naši pěší průvodci si musí pomáhat rukama. Kolem rostou nám neznámé stromy, samozřejmě kromě vsudepřítomných kokosových palem (ty jediné poznáváme), vše porostlé cizopasnými nebo symbiotickými liánami. Slyšíme nějaké ptáky a hmyz, který kolem nás i létá, zastoupený například barevnými motýly. Trochu hluku dělají i sloni, na příklad když náš slon rozšlápne kokosový ořech, a hlučí samozřejmě mahuti, protože mahut se slonem komunikuje pomocí hlasitých křičených povelů typu: „He!" a „Ká!" a někdy i srozumitelně: „Hej! Hej! Hej!".
Na jedné z mítinek pózujeme pro slíbené focení, aparát vypadal docela profesionálně. Večer budou fotky na recepci asi o 15 minut později, ale jinak dokonalé.
Trek po necelé hodině sloní chůze džunglí končí. Opět jsme část našich bahtů utrácíme za banány a třtinu, dáváme sice všem slonům, ale nejvíc dostává ten náš.
Popojdeme kousek nahoru a litujeme u palmy uvázaného nervózního makaka - nejrozšířenější thajskou opici. Makaky je sice možno naučit pracovat a pomáhat při sběru kokosů z vysokých palem, ale úplně ochočit se většinou nedají. Musí se uvazovat a je třeba dávat bedlivý pozor na jejich drápy a zuby. Hned po makakovi zaregistrujeme i dřevěnou boudu, ze které se zde, uprostřed džungle, vyklubal regulérní obydlený thajský obytný domek (s jednou místností, jako na severu u horských kmenů). Na kryté verandě sedí na patách tři ženy a leží jedna kočka, u bambusové konstrukce s pověšenými kokosy vše pozoruje asi majitel makaka, před domem na nás čeká dřevěný stůl, za který nás náš průvodce usazuje, abychom si vychutnali ukázku tradiční thajské kuchyně. Předehru obstarávají Japonky, které, ještě zmožené nervovým vypětím z jízdy na slonovi, uviděly komára. Naprosto synchronně všechny tři sundávají naráz své batůžky, vytahují každá svůj vlastní spray a začínají zběsile stříkat na sebe, kolem sebe a na zděšeného komára. Pak teprve spokojeně usedají a začínají konečně sledovat přednášku. Na stole se postupně objevuje několik druhů koření, ale my poznáváme stejně jen lemon grass, citrónovou trávu, kterou jsme viděli už dříve, a zázvor Citrónová tráva nejen že voní k nerozeznání od skutečného citrónu, ale i tak chutná. Další koření připomíná různé jiné trávy, květiny, kořeny a další části rostlin, ale názvy opravdu netuším. Samozřejmě kromě chili papriček, kterými zde vše začíná a končí, Thajci je snad dávají i do palačinek.
Dostáváme odborný výklad k jednotlivým druhům, ale nás stejně zajímá hlavně výsledek. Průvodce proměněný v kuchaře vše nastrouhal, nakrájel a nadrtil v misce a zalil horkou vodou, čímž prý vznikla normální omáčka thajského curry. Na vaření masa sice není čas, naštěstí ale vše je připravené, takže každý dostává misku s rýží zaplácnutou trochou masa zalitého curry omáčkou. Jídlo vypadá opravdu velmi, ale velmi nebezpečně a hygiena okolního prostředí hrozí kombinací úplavice a cholery s tetanem, ale přesto se všichni odvažují zkusit, jak to bude chutnat. Kombinace sice je thajsky (= děsivě) pálivá, ale celková chuť je zvláštně zajímavá. První miska nejdříve byla nabídnuta mně, hned jsem si pomyslel, že vypadám nejodvážněji, ale byl to jen připravený thajský vtip, protože kuchař ještě než misku položil začal vykřikovat: „Ó taj kalč! Ó taj kalč!", tedy: „ Óhh, Thai culture, Thai culture!" a s poukazem na tradiční thajskou slušnost dává správně nejdříve ženám, čili Japonkám po své pravici.
Po spartakiádě s repelenty neočekáváme, že by Japonky byly schopné pozřít toto evidentně nesterilní jídlo, ale k našemu překvapení se na misky vrhají, jakoby neměly v hotelu polopenzi, a než se kolem stolu dostává obsluha až k nám, mají prázdno a reklamují nášup. Dostaly a my samozřejmě taky. Při pohledu na náš apetit raději kuchař mísu s polotovarem uklizí do bezpečí (těžko říci, zda pro obyvatele srubu na večeři nebo na další den pro novou dávku turistů).
Dalším číslem představení je kokosový ořech. Je nám předvedena mladá palma rostoucí z kokosového ořechu a následně Thajec jiný ořech šikovně nasekává, aby bylo možné vylít mléko do misky a dát nám všem ochutnat. Výborné a osvěžující. Načnutý ořech pak je mačetou přepůlen úplně a dostáváme po větším kousku dřeně, skořápku teď máme doma v květináči jako suvenýr. Ještě nám předvedou strouhání kokosu na zaostřeném kůlu a lisování kokosového oleje ze vzniklé drtě a další bod výletu, „tradiční thajská kuchyně", je u konce. Nejdříve se bojíme, zda to nebyl současně i bod „večeře v ceně výletu", protože najedeni určitě ještě nejsme, ale naše obavy budou liché, jak se ukáže později.
Ale teď ukázka výcviku makaků ke sběru ořechů z palem. Vycvičení makaka není levná záležitost. Trénink trvá šest měsíců a každý měsíc stojí 1000 Bt, což je na místní poměry hodně. My vidíme až závěrečnou fázi výcviku. Na bambusové konstrukci u srubu jsou navázány kokosy a opice je má za úkol ukroutit, což se jí po poměrně velkém úsilí za pomoci všech čtyř končetin (a ocasem se drží) povedlo. Následujeme opici i s trenérem na kraj palouku, kde ji nechává majitel na dlouhém vodítku vyšplhat na palmu (mně by pád z té palmy trval déle než opici trvalo vyběhnutí nahoru) a natrhat několik kokosů. V koruně palmy většinou vidíme jen vystrčené opičí pozadí, protože ořechy rostou blízko kmene, ale padající kokosy nás nenechají na pochybách, že takový pracant se majiteli vyplatí. Když pak opice usoudila, že už na palmě jiný zralý plod není (nebo že už turisté viděli dost), spustila se bleskurychle po kmenu dolů (jako hasiči po tyči) a vrátila se k pánovi. Oba si dřepnou na kraj pěšiny a spokojeně se usmívají, navzájem si hodně podobní hlavně výrazem v obličejích. Ani se netváří, že by chtěli bakšiš (i když opička by určitě něco na zub uvítala), jsou spokojeni, že turistům se líbilo.
Kolem srubu a slonů se vracíme přes potok k džípům, Američani pokračují s Japonkami a my už zase sami dobrodružně lesní cestou opouštíme naším autem prales. Po vyjetí z lesa na okružní cestu kolem ostrova nás řidič s průvodcem berou do restaurace s poetickým názvem „Západ slunce". Opravdu, zdejší pláž je orientovaná k západu a Jihočínské moře zde vytváří fotogenický záliv s několika skalnatými ostrůvky podél srázného pobřeží. Do západu ještě chybí asi hodina času, takže jsme jedinými hosty, servírované jídlo je docela dobré (to znamená, že místní kuchař turisty ušetřil tradiční dávky chilli), i naší průvodci u vedlejšího stolu také večeří (něco jiného, zajisté více „spicy").
Výlet končí. Vracíme se a relativně brzy si jdeme lehnout, jednak velmi příjemně unaveni ze dne plného zážitků, a jednak nás ráno čeká další výlet, tentokrát šnorchlovací, na Koh Tao.
Omluvte, prosím, kvalitu fotek, jsou foceny ještě na kinofilm a následně po pěti letech blednutí v albu nascenovány. Děkuji.
