Slatiny a rašeliniště můžeme navštívit na několika místech v Čechách i na Moravě. Ale když se řekne „rašelina“, nejdříve se určitě každému vybaví Král Šumavy a Šumavské slatě.
Ne že by rejvízská Mechová jezírka nebo třeba Božídarská rašeliniště neměla svou zvláštní a ojedinělou atmosféru. Ovšem šumavská Chalupská, Jezerní nebo Tříjezerní slať jsou pro mne přece jen o kategorii výš (čímž nechci někomu upírat opačný názor).
Pro vznik rašelinišť, kterým se zde říká spíše slatě, příroda na Šumavě nastavila takřka ideální podmínky. A dokonce se vyřádila tak, že na jednom místě můžeme najít dva různé typy slatí, byť s podobným mechanismem vzniku. Náhorní roviny a pláně, mírné stráně a rozlehlá sedla vytvářející mělké pánve, to nemohlo skončit jinak než vznikem náhorních vrchovišť, mělká údolí potoků a široká rozvodí, hojná prameniště a nepropustný hornatý podklad pod zvětralým povrchovým pláštěm daly dobrý základ vzniku údolních rašelinišť. To vše doplněno chladným a vlhkým podnebím, které umožňuje rašeliništím růst a přežívat po tisíciletí. Přesněji od konce poslední doby ledové před devíti tisíci lety.
Terénní podmínky daly vzniknout mělkým pánevním jezírkům, která zarůstala rákosem a ostřicí. Tyto rostliny po odumření ve vodě bez přístupu vzduchu položily nejspodnější základ rašelinových vrstev. Na tomto biologickém podkladu se později uchytily nenáročné mechy a především rašeliník. Tomu se nejlépe dařilo na volnějších vodních plochách uprostřed jezírek. Takže střed rašeliniště se vyvíjel a rostl rychleji, než jeho okraje. Tak vznikla tzv. vrchoviště, vyvýšeniny uprostřed jezírek. Spodní vrstvy rašeliníku neustále odumírají, sesedají ke dnu a jsou shora doplňovány neustále rostoucími novými vrstvami. Kyselé prostředí spodních vrstev, relativní chlad a nepřítomnost vzduchu způsobují jistou formu zuhelnatění, které se říká rašelina.
Nechci unavovat dalšími detaily, většinou jsou v obecném povědomí a případný zájemce o podrobnosti si je může vyhledat na internetu, stačí do vyhledávače napsat třeba „Šumavské slatě“. Ale lepší cestou je navštívit v letních dnech Šumavu a na naučných stezkách jednotlivými rašeliništi si přečtené informace hned konfrontovat s realitou. Dvě nejvýznamnější slatě jsou dokonce přístupné velmi jednoduše z parkovišť přímo u hlavní cesty mezi Horskou Kvildou a Borovými Lady, takže zkrátka nepřijdou ani „lenoši“ spoléhající na motor auta více než na své nohy na pedálech kola (mezi ty „lenochy“ počítám i sebe, i když další rašeliniště už tak jednoduše přístupná nejsou, tam jsem si pěkně vyšlapal pěšky – čas ušetřený přesunem mezi slatěmi pomocí auta jsem využil k dalším túrám po šumavských hřebenech).
Chalupská slať
Leží v katastru obce Svinná Lada, asi kilometr od větších Borových Lad. Je zajímavá i tím, že je neobvyklým přechodem mezi horskými vrchovišti a údolními rašeliništi. V nadmořské výšce těsně nad 900 metrů tu na rozloze 137 ha příroda vytvořila sedmimetrovou vrstvu rašeliny (i když průměrná mocnost je 1,9 metru). Uprostřed je Chalupské jezírko, největší rašelinné jezero u nás s rozlohou 1,3 ha s několika plovoucími ostrůvky. Naučná stezka umožní dojít do nitra slatě po 260 metrů dlouhém povalovém chodníku.
Jezerní slať
Jezerní slať můžeme najít mezi oběma Kvildami na rozvodí Vltavy a Otavy. Větší část (jižní) je odvodněna Kvildským potokem přímo do Teplé Vltavy, menší (severní) odvádí vodu do Hamerského potoka, který končí ve Vydře, a tedy dále v Otavě. Je částečně vytěžena a následky lidské činnosti jsou zde pěkně patrné. Průměrná roční teplota je 1 stupeň Celsia a jsou zde pravidelně zaznamenávány mínusové teplotní rekordy.
Ke slati vede opět povalový chodníček, na kraji rašeliniště stojí dvoupatrová dřevěná rozhledna, ze které je vynikající rozhled na celou slať s nepřehlédnutelným vrcholem Antýglu na obzoru za slatí.
Foceno za soumraku, proto jen jedna fotka, a ještě k tomu našedlá, Antýgl schovaný za levým okrajem snímku.
Tříjezerní slať
Tato slať už tak jednoduše přístupná není, musí se k ní vyšlápnout nepříjemným stoupáním, ale není to zas tak náročný výstup, který by nezvládl i rekreační turista. Je nejmenší ze všech tří přístupných slatí, má rozlohu jen 19 hektarů. Zato atmosférou se od obou větších sestřiček liší. Je mnohem romantičtější a nabízí intimnější přiblížení přírodě, než trochu sterilní chodníky Jezerní a Chalupské slatě. Obvykle tu také není tolik turistů. Můj tajný tip, všem doporučuji, pro mne jasná jednička mezi Šumavskými slatěmi.
Já jsem zde nafotil docela pěkné exempláře populární masožravky – rosnatky okrouhlisté.
Na Šumavě jsou i další slatě, přístupná Cikánská slať kousek od Modravy, veřejnosti nepřístupné Modravské slatě v první zóně národního parku, přírodní památka Malý Polec. Další slatě nejsou tak patrné a klidně byste je mohli přehlédnout, nebýt turistických rozcestníků s jejich jménem v záhlaví, třeba nenápadná Mezilesní slať.
Mezilesní slať
