Stačím si ještě dočíst kapitolu?

Někdy jsou přeslechnutí docela zábavná. Stačí i záměna pouhého jednoho písmene a trapas je na cestě.

Kostarika má dvě podnební pásma - pacifické a karibské. Pacifické pobřeží má klasická dvě období – období suché a deštivé. Část karibská má také dvě období – období dešťů a období těžkých dešťů. Roční úhrn srážek je 8000 ml – ano, spadne tu 8 metrů vody za rok! Místní José vykládá, že už ho tady odsud musel párkrát odsouvat vrtulník.

A právě tady, uprostřed národního parku Tortuguero, ležíme v našem srubu, po relativně hezkém dnu. 150 metrů od nás hučí prudký příboj Karibiku, když náhle se přidá divný táhlý zvuk. Ve vedlejším pokoji mají jiné starosti, tenké stěny nám umožní sdílet je s nimi:

On: „Připrav se, asi bude ejakuace!“

Ona: „A stihnu si dočíst kapitolu?“

Vysvětlení se dovíme ráno: „Slyšeli jste ten hukot? Nejdřív jsem se bál, že to je tsunami, ale to jenom začal ten liják. Kolem stálo dvacet čísel vody. Už jsem myslel, že nás budou muset taky evakuovat!“

Proč tady do té sloty vůbec někdo jezdí? Přece právě kvůli dešti. Tedy přesněji kvůli deštnému pralesu a jeho obyvatelům. A že to stojí zato! Podívejte se!

Třeba hmyz dorůstá neskutečných rozměrů. Ten mravenec má přes 2 cm. Umíte si to představit?

A motýl morpho modrý má rozpětí 20 cm. Tomu na fotce chybí kus křídla. Možná proto se nechá vyfotit.

Krokodýli přímo zde nežijí, jen kajmani. Ale o kus dále, na řece Tarcoles, přímo pod dálničním mostem odpočívají pěkné kusy.

Tady v Tortugueru zahlédneme spíše leguány a bazilišky.

A z dalších plazů potkáváme hlavně hady. Skoro všichni jsou jedovatí. Jako tato zmije, přímo u cestičky. Kdyby nám ji José neukázal, tak ji klidně mineme. Normálně není nebezpečná, protože neútočí, ale kdyby si někdo pro něco chtěl sáhnout do keře, tak by uštknout mohla. Do nemocnice už by nestihl dojet, jed účinkuje rychle a spolehlivě.

Ze savců jsou nejvíce zastoupeny opice, třeba tato malpa kapucínská. Ale i vřešťani, chápani, kotulové. A desítky lenochodů – to samozřejmě není opice. V dálce zahlédneme mravenečníka, i toho mám na fotce, ale jen tak nekvalitně, že nebudu ctěné čtenáře urážet (ono spousta bude uražena i těmito pokusy zde prezentovanými). Podobně jako nosály červené – koati, králíčka aguti či prasátka pekari (pamatujete na Robinsona?).

Ptáci: nejvíce volavky. Bílé, šedé, modré.

Nejhezčí je mytický mayský pták kvesal – zahlédneme v dálce samičku, už to je docela štěstí, přestože slyšet jsou celkem často. Zato tukanů vidíme dost, i když taky daleko. Takže na fotku bereme zavděk i tukanem ochočeným.

Všude kolem nás se míhají barevné klenoty – kolibříci. Vyfotit je je takřka nemožné. S jedinou výjimkou – u krmítek s cukrovou vodou se dá předem zaostřit a čekat. A pak chvíli držet spoušť, sto nepoužitelných snímků smazat a jeden nechat.

Dalším symbolem země jsou žabičky.

A nejhezčí z nich je rudooká stromová žába.