Při svých toulkách světem, ať už v domácích luzích a hájích nebo i v exotických dálkách, jsem párkrát narazil na to, že i zvířata mají své sexuální chování, byť je pro ně zcela přirozené a není tak svázáno prudérností jako u jistého živočicha druhu Homo Sapiens.
I když třeba pruderní jsou i takoví obyčejní broučci, kdo by to byl do nich řekl. Vezměme si klikoroha devětsilového. Jen tak mýrnix-týrnix si tu jeden páreček užívá přímo uprostřed lesní cesty. Ale když zjistí, že je focený, tak hup - a už se tváří, jako že se neznají. My nic, my muzikanti. Proč, vážení klikorohové, vždyť je to přece lidské, tedy pardon, zvířecí.
Zůstaňme v Jeseníkách. Takový nevinný tvoreček jako babočka kopřivová, ten se snad ani nemůže rozmnožovat obvyklým způsobem, vždyť je to nevinnost sama. Ale co o ní píšou na Wikipedii?
"Rozmnožování: samci od brzkých odpoledních hodin vyhlížejí samici, se kterou by se spářili. S otevřenými křídly si sednou na zem, zaberou určité teritorium a čekají. Když kolem nich proletí samice, započnou s namlouvacím rituálem v podobě pronásledování letící samice až do doby, než si sedne na zem. V případě, že má samice zájem, otevře svá křídla. Samec přistupuje k samici zezadu a taktéž s otevřenými křídly. Poté se postaví na její zadní křídla, do kterých rázně bubnuje svými tykadly. Tento zvuk je tak pronikavý, že ho slyší i lidské uši. Dvojice následně o kousek popoletí a celý proces se opakuje. Ostatní samci jsou v době páření odhánění úspěšným samcem. Celý proces trvá několik hodin až do stmívání, kdy samice zavede samce do úkrytu pod keřem či jinou překážkou. Samec i samice mají zdvižená křídla, samec projde okolo samice a zkroutí zadeček ke kopulaci. Přibližně po 20 minutách se pak postaví čelem k sobě a začnou až do rána kopulovat."
To je, co?
Přesuňme se trochu jižněji, do Tivoli, jen kousek od Říma. Tady, v Hadriánově vile, u nádrže umělého údolí Canopus dovádějí dvě nádherné želvy nádherné (nespletl jsem se dublováním slov, ta nádherná želva se jmenuje želva nádherná). Hledí na mě skoro výhružně, jak si dovoluji fotit je v tak choulostivém okamžiku.
A ještě jižněji, oáza v Tunisku a dvě ochočené agamy (či co je to za potvory). Jejich majitel je má pěkně na provázku a za bakšiš si s nimi můžete chvíli pohrát a vyfotit si je. I když tady ta póza bude trochu nahraná, ono agama přece není žádný misionář. Za trest, že se tu takto veřejně producírují, si s nimi manželka zahrála známou hru "berany, berany, duc".
A dnes nejjižněji se ocitáme v brazilské Amazonii. V pralese jsme tu chytili samici lenochoda (to je dlouhá historie). Nějak si mne na první pohled zamilovala, na fotce to není tak zřejmé, jako na videu, kde je vidět, jak mne hladí drápy po tváři a snaží se mne obejmout (video nepřikládám, ale kdo hledá, najde). Nějak jsem jí to rozmluvil, ani adresy jsme si nevyměnili, jen chtěla foto na památku.
Pojďme do Asie, až na Borneo. Tady žije jedna z nejzvláštnějších opic na světě. Kahau nosatý (pro lingvisty anglicky proboscis monkey). Místní obyvatelé jim po kolonizaci Holanďany začali říkat holandské opice. Proč? Břichaté s červeným nosem, typický Holanďan (tak je přece malovali už staří holandští mistři). Proč se kahau ocitá v tomto článečku? No přece pro svoji erekci, která mu vydrží až 20 hodin denně! Prakticky nemáte šanci pořídit fotku, na které by samec neměl tu červenou věcičku. Vědci dokonce zjistili, proč tomu tak je - způsobuje to listí speciálního druhu stromů, kterým se kahau živí (proto má i to nafouklé břicho, jak mu listí kvasí v žaludku). Věřím, že mnohým mužům by ani ty vedlejší účinky (nafouklé břicho, plynatost) nevadili a listy by si dali také. Ale bohužel, pro člověka je jedovaté, nic z toho nebude, na Borneo ani nejezděte. Nebo jo, jeďte, ale ne kvůli dvacetihodinové erekci. Nemá to význam.
A poslední dvě fotečky opakuji z minulého blogu, promiňte, že se tak vykrádám. Slon v Tanzánii se pokojně pásl, když zahlédl náš džíp. To ho tak vzrušilo, že během pár vteřin vypadal jako geneticky zmutovaný - najednou měl místo obvyklých čtyř noh těch končetin pět!
Dodatek z 4.8.2014:
Já na ta zvířata nějak divně působím. Přidávám dodatečně tři snímky z Etiopie:
Malý pavián na hranicích mezi Etiopií a Keňou.
Opice dželady (druh paviána, žijící endemicky jen a pouze v Simienských horách na severu Etiopie ve výškách nad 3.000 metrů, živí se pouze trávou).
Detail.
Omluvte mne za dnešní trochu lechtivé téma, příště se polepším.
