Už to za chvíli bude skoro 20 let od pádu komunistického režimu, přesto se pořád objevují nové a nové příběhy informátorů StB, kteří své závazky podepsali pod hrubým nátlakem příslušníků tajné policie. Proč mnoho z těch, co tehdy podepsali, prožívá teď svou kariéru jako zastupitelé, poslanci, náměstci na ministerstvech? Jsou v tom pikle temných sil nebo osobní charakterové vlastnosti ambiciózních kariéristů? I já, v roce 1987 čerstvý a nadějný absolvent, jsem absolvoval „náborový" pohovor. Nepodepsal jsem. Jak to tedy tehdy skutečně probíhalo?
Nastoupil jsme na asistentské místo do chemičky pojmenované podle soudruha Urxe, po dvou zahřívacích měsících jsem si odkroutil rok vojny na letišti, s prověřením „Přísně tajné - zvláštní důležitosti". Trochu mne překvapilo, že prověření dostal i spolužák a spolubojovník v ČSLA, kterému jeho strýc, po emigraci žijící v Johannesburgu, pravidelně z jihu posílal „západní" struny na kytaru („my jsme si zjistili, že neudržujete kontakty", tvrdili soudruzi - že by ta organizace nebyla až tak profesionální, jak jsme si mysleli?).
A dva týdny po vojně zvoní v kanceláři telefon, kolega jej zvedá a bledne: „Máš jít k bezpečákům", říká poněkud nejistým hlasem. Oddělení Ochrany závodu, dvě malé kanceláře v budově ředitelství, v nich starší Vedoucí oddělení, před kterým se třese i ředitel, přestože konkrétní případ, kdy Hlavní bezpečák někomu ublížil, si nikdo nevybavuje. A tento sebevědomý člověk mně teď otevírá dveře a roztřeseným hlasem mne představuje dvěma kravaťákům (před dvaceti minutami neměl ani ponětí o mé existenci). Evidentně je rád, že ho nezdržují, když nám říká, že nás nechá o samotě. Sekretářka přináší kafe a také mizí.
„Tak co, pane inženýre, jak se vám líbí v novém zaměstnání?" Na inženýra moc neslyším, titul nepoužívám, jako bažantovi mně stejně všichni tykají, takže mne to trochu tahá za uši. Obezřetně odpovídám to, co chtějí slyšet, tedy že celkem ano.
„A co angličtina? A cestujete rád?" Jsem samouk, semestr na fakultě nepočítám, ale „člověk od počítačů" při své profesi leccos pochytí (počítače: ADT4100 a pár kvazipécéček z JZD Slušovice), s léty se to bude trochu zlepšovat, ale to teď ještě netuším. A cestování mne bavilo vždy, jenže na nic dalšího, než bylo loňské Bulharsko, mne nenapadne myslet.
„Vás asi vaše práce baví, že jo? A asi byste ani nechtěl pracovat pro nás? Ale dostal byste se možná i do zahraničí. Jste svobodný, jak tady čteme." Ne, nechci, práce mne baví a mám přítelkyni (letos oslavíme 20 let manželství). Nechci dělat nic jiného, v počítačích vidím budoucnost.
Čekám, kdy se projeví, který je zlý a který hodný policajt.
„U nás máme taky počítače. No nic, kdybyste se rozmyslel, dejte nám vědět přes místního soudruha vedoucího. A neříkejte ani kolegům, o čem jsme mluvili. Můžete jim nějak zdůvodnit, proč jste byl zavolaný na Ochranu?" Dobře, řeknu, že si vyřizuji po vojně novou občanku, to je ostatně pravda.
Po necelé půlhodince odcházím, trochu nervózní, jak to šlo hladce. Žádné vyhrožování, žádné připomínky otevřeného projevování mých názorů na komunisty mezi známými. Ale ono je pravda, že nejsem žádný disident. Vrcholem mé odvahy je občasný veřejný (tj. mezi kamarády) zpěv Kryla a Yestarday ve verzi „Soudruzi, přijďte zítra večer na schůzi, bude se projednávat otázka, co dělá soudruh Procházka". Na druhou stranu jsem v SSM, čímž to kompenzuji.
V kanceláři mně to kolegové nekomplikují, tváří se, že zbabělé verzi s občankou věří. Ale já vím, že vědí. A oni vědí, že vím, že to vědí. Ale jsme zvyklí tyto hry hrát. Jako všichni v roce 1987.
A jaký je z toho závěr? Nechci soudit skutečné disidenty ani třeba umělce, závislé na vystupování. Tam naopak nezbývá než vyzdvihnout odvahu těch, co se vzepřeli. Ale i pro ty, co podlehli, mám pochopení, pokud jejich hlášení bylo ve stylu, že Kryl má komplexy ze své výšky (tedy nížky), což stejně věděl každý. Ne, že by tím Karel Kryl byl menší než byl.
Ale co ti, kteří nepotřebovali veřejně vystupovat, aby se uživili. Skutečně tak nutně potřebovali ten devizový příslib? Skutečně nevěřili, že bez podpory zezadu nezískají vysněné místo? Opravdu jim vyhrožovali? Proč tak vehementně stáli zrovna o ně, že se jim vyplatilo sbírat na ně kompromitující informace? Zajímavé je, že hodně informátorů pak začalo dělat kariéru. Je za tím podpora StB nebo jen obyčejný povahový rys ženoucí je za kariérou za každou cenu?
Myslím si, že obvyklá „verbovka" nebývala o moc tvrdší než ta, co jsem zažil já. Kdo věřil, že se uživí sám, takovou lehčí formu přemlouvání ustál. Ale kdo věděl, že by jednou chtěl být vysoko, vysoko, vysoko, ten třeba tady viděl cestu.
Tímto nechci říci, že by StB byla měkká, že nevydírala, že se dají její metody omluvit dobou, ani jinak se nechci zastávat StB ani komunistů. Ba právě naopak. Ale chci také říci, nevěřme vždy agentům, že byli ke spolupráci donuceni. To, co zní pravděpodobně u známých osobností, nedává smysl u obyčejných lidí, kteří tehdy nic neznamenali (jako já), ale díky tomuto výtahu jsou teď za vodou (jako já nejsem). Spolehlivějším než vydírání se někdy ukazuje touha po moci.
