Asi před deseti lety jsem stál s manželkou na nádvoří zámečku v Doudlebech. Na návaly návštěvníků si tu asi nemohli stěžovat, bylo nás jen pár a obdivovali jsme právě unikátní renesanční sgrafita, když kolem nás prošla nenápadná, ale velmi elegantní starší dáma. Nahlas a slušně pozdravila, usmála se a vešla do dveří jednoho ze zámeckých křídel, kudy návštěvní trasa nevede.
„To byla naše paní Eleonora, právě nedávno se stala jedinou majitelkou rodinného sídla pánů z Bubna a Litic a snaží se to tady dát trochu do pořádku. Nemá to jednoduché, rodina zámek přebírala skoro jako ruinu a výnosy panství nestačí ani na běžnou údržbu, natož na opravu střechy.“, šeptá průvodkyně a nám se to nějak nezdá.
Tak jsem si tehdy říkal, že hraběnka přece nemůže trpět hmotnou nouzí. A těch pár milionů na opravu jistě nebude problém získat třeba z nějakých zahraničních účtů, které určitě rodina má. Až teď vidím, jak jsem se spletl a paní hraběnce křivdil. Šlechtě sice byl po tahanicích vrácen nemovitý majetek, ale peníze někde zmizely. A i o tom píše hraběnka s občanským jménem Dujková ve svém Vzpomínání.
Její kniha nejsou žádné memoáry nebo sága šlechtického rodu se staletou historií, není to ani klasický deníček nudící se dámy. Hraběnka jen touto prostou formou chtěla zanechat svědectví. Svědectví svým dětem, vnukům a pravnukům, kteří už žijí mnohem obyčejnější a civilnější životy, svědectví nám vnějším pozorovatelům s obyčejnou červenou krví. Život hraběnky totiž byl a je velice neobyčejný, i když to tak při čtení jejich zápisků na první pohled nevypadá.
Krátké vzpomínky na jednu dvě stránky nás seznamují s celou šlechtickou rodinou, s její rakouskou i českou větví. Starší členové rodiny ještě žijí tradičním šlechtickým způsobem života, žení a vdávají se jen v rámci šlechty. Kupodivu na rozdíl od běžně vžitých představ to nezpůsobuje úpadek a degeneraci, právě naopak mnozí příslušníci rodiny Bubna-Litic hrají velkou a většinou pozitivní roli ve veřejném životě.
Ukázka rukopisu knihy
(obrazová příloha, archiv autorky)
Hraběnka se snaží sama sebe v době svého dětství a mládí představit jako trochu lidovou a demokratickou dívku, která má v české škole v první třídě problémy se špatnou češtinou, ovšem nelze si nevšimnout, že přece jen je její pohled (třeba na personál zámku) tak trochu stylizovaný, ten odstup mezi modrou krví a zbytkem světa prostě existuje, byť se jej paní Eleonora snaží nevidět. Ale v době dospívání navazuje přátelství i s obyčejnými spolužačkami – a tato přátelství jí vydrží přes mnohé dějinné zvraty desítky let až do současnosti.
Prudký obrat v životě přináší válka. Tatínek, hrabě Bubna-Litic, se stává ministrem zemědělství v Eliášově protektorátní vládě, ale to se neodpouští, vláda bude po válce označena za kolaborantskou, tatínek půjde bez soudu sedět na Pankrác.
Už za války je život v Praze těžký, ale po válce to bude ještě horší. Prakticky celá rodina včas emigruje do Rakouska i jinde, jen Eleonora se cítí natolik Češkou, že rodnou zemi odmítá opustit. A to i přes naléhání svého muže, svérázného Valacha, vystudovaného lesníka bez jakéhokoliv šlechtického původu. A tak ji čekají desítky let v hmotné nouzi a utrpení, v jednopokojovém bytě bez vody a s toaletou přes chodbu. A když se konečně příležitost k přestěhování do Rakouska v roce 1968 zopakuje, hraběnka opět neumí a nechce odejít. A manžel Petr, přestože tomu nerozumí, zůstává s rodinou.
Paní hraběnka nám o tom píše pořád stejným tónem, jako když popisovala šťastnější léta svého dětství. Ani náznak nějakého stěžování nebo pocitu křivdy. Tudy ten život šel, tak to bylo a hotovo. Jinak to nešlo a nouzi hmotnou na druhé straně vyrovnaly mateřské city ke svým čtyřem postupně narozeným dětem. A když se nemá kdo postarat o mladou rakouskou příbuznou, bez váhání si ji bere téměř za vlastní, vychová ji a duchovně zaopatřenou pouští zpět do světa.
Své nejbližší paní Eleonora vůbec nešetří. Co se vše dozvíme třeba o manželovi a dokonce o Eleonořiných pochybách, co vlastně cítí či necítí ke svým dětem. Někdy nám možná ze svého nitra prozradí i více, než by nám, čtenářům a voyerům, bylo milé. Asi málokdo by našel odvahu se tak otevřít a ukázat své nejbližší i sebe ze stránky, která není úplně lichotivá. Jenže hraběnka chce být pravdivá a v tomto bodě se jí to daří více, než při vzpomínání, jak její rodiče rozdávali šťastnému služebnictvu na Vánoce dárky.
Hraběnka Eleonora se všemi svými vnoučaty při oslavě osmdesátin. Je vám povědomá dlouhovlasá dívka po hraběnčině levici? Ano, opravdu je to reportérka TV Prima Filipa Šebová, i ona má modrou krev.
(obrazová příloha, archiv autorky)
Kniha Vzpomínání je rozsahem nevelká, krátké zápisky jsou řazeny zdánlivě téměř nahodile. Kapitolu o příbuzných střídá popis života v zatemnělé válečné Praze, najednou se vrátíme do dětství, abychom o stránku dále řešili nedostatek potravinových lístků. Bratr Adam je někdy vydáván za černou ovci, ale na fotce vidíme, s jakou radostí je vítán na nádraží po návratu z australské emigrace. Nicméně řazení kapitol má jistou logiku, jen je třeba si na ně zvyknout.
A co je zvláště vhodné k poznamenání: při čtení mě ani jednou do oka neuhodila pravopisná chyba, a to ani v interpunkci. Nejsem takový, že bych se při čtení soustředil na hledání chyb, ale občas jsou některé tak do očí bijící, že to až kazí radost z četby. Takže netvrdím, že by hnidopich nic nenašel, ale mně rozhodně žádná chybička do oka nepadla (teď jsem nahrál kritikům mým, kteří jistě něco závadného v textu recenze objeví, co se dá dělat, nikdo není dokonalý).
Nečekejte od Vzpomínání žádnou velkou literaturu. Pokud vás zajímá obyčejný život jedné neobyčejné osobnosti, pak vám mohu knihu doporučit. Pokud hledáte akční příběh či romantiku, běžte v Knihách iDNES do jiné sekce.
Kniha Vzpomínání (druhé, doplněné vydání) vyšla na Knihách iDNES:
http://knihy.idnes.cz/vzpominani-1.html
V PDF formátu 137 stran (z toho 30 obrazové přílohy), cena 99,- Kč
