Karel Plíhal zpívá: "Odpusťme to malíři, že v mládí hltal Součka." U knihy Strážci od Jona Steela by se slušelo napsat: " Odpusťme to spisovateli, že v mládí hltal Dänikena."
Ovšem já mu to neodpustím. Je obrovská škoda, že kniha Strážci, která první tři čtvrtiny ctí pravidla thrilleru (byť s velmi lehce naznačenými prvky tajemna), se v poslední části zvrhne do mysteriózní slátaniny s anděly bojujícími s "dětmi synů nebes" (tady se projevuje ten Däniken z mládí) o odkaz Stvořitele. Snad se na mne nebudete zlobit, že tímto tak trochu vyzrazuji zápletku, ale bez toho nejsem schopný Strážce hodnotit.
Přitom měl autor našlápnuto k velice napínavě vystavěnému příběhu, kde tak profláknuté motivy jako ruská mafie, naturalisticky podané surové vraždy či po moci toužící vysoce postavený policista vystupují v neotřelých a skoro novátorských souvislostech. Jenže velice dobře rozehraný příběh jako by se Steelovi najednou nějakým záhadným způsobem vymyká z rukou a on nedokáže zamotanou situaci rozplést bez pomoci zásahu vyšší moci - přestože i obyčejného čtenáře napadne hned několik možností řešení bez nutnosti andělských berliček.
Pojďme od začátku - čímž nemyslím ten počátek světa, který kniha poněkud nejasně klade do minulosti pouhých 2,5 milionu let. Od prvních stran se ocitáme najednou hned ve třech zdánlivě nezávislých příbězích. Kulhavý a vinou zpackaného porodu poněkud mentálně zaostalý novodobý Quasimodo (v knize Marc Rochat) žije ve věži starobylé katedrály ve švýcarském Lausanne a stará se o její zvony. Hodná a bezstarostná luxusní prostitutka Katherine žije jen svým značkovým oblečením (podrobně jsme informováni o konkrétních značkách jejího oblečení od kalhotek po norkový kožich a kompletní sadu kabelek a kufrů s monogramem ... - jistě víte sami) a pocitem, že klientům musí za jejich peníze nabídnout tu nejlepší protihodnotu. Třetím do mariáše je agent bez minulosti Jai Harper, takový Phil Marlowe pracující pro Mezinárodní olympijský výbor jako (ne)závislý vyšetřovatel, věčně opilý nebo aspoň přemáhající kocovinu. Trojice hrdinů se ve městě občas náhodně potkává, aniž by tušila (na rozdíl od nás čtenářů), že spolu stejně skončí pod zvony na věži katedrály, kde bude bojovat na život a na smrt - s kým? To se můžeme jen dohadovat, nicméně horkým kandidátem je sadistická ruská mafie.
Ta totiž má zájem o tajemný předmět, který chce předat bývalý, mnohonásobný olympijský vítěz a současný alkoholik přímo předsedovi Mezinárodního olympijského výboru - pokud to nestihne, tak zemře. A on to nestihne, nicméně stačí ještě předmět ukrýt a těžko někdo bude pochybovat o tom, že to bude někde v tajemné katedrále - tedy kromě hlavních protagonistů. A Harper má přijít na to, co se to tu vlastně děje. Není to pro něj nijak jednoduché už proto, že jeho paměť začíná příjezdem do Lausanne před několika měsíci - kupodivu ho jeho amnézie nijak zvláště neznepokojuje.
Katedrála v Lausanne, snímek z Wikipedie
A jak už to tak u podobně stavěných knih bývá, čtenář neví, na který ze tří nezávislých příběhů se má těšit. Sympatický poloblázen jak od Victora Huga si povídá se zvony a provází nás nenásilně svou katedrálou, za kterou se cítí zodpovědný, a čeká na anděla, kterého má zachránit, jak mu předpověděla umírající máma. Kurtizána se zákazníky z nejvyšších kruhů neopovrhuje ani obyčejným barmanem, na každou schůzku s klientem se poctivě připravuje jako studentík na zkoušku a my máme pocit, že je to vlastně krásné živit se takovou záslužnou činností. A detektiva neodradí od hledání pravdy ani nátlak, ani výhrůžky a dokonce ani vlastní pochybnosti o smyslu toho, co dělá - jen ví, že každá lidská duše stojí za záchranu (a to doslova), třebaže by byla bůhvíjak bezvýznamná.
A pak se osudy hrdinů začnou prolínat těsněji, tempo knihy se zrychluje, začínají se dít věci. To jsou ty okamžiky známé všem náruživým čtenářům - měl bych zhasnout a jít spát, protože ráno vstávám do práce, ale ještě si přidám kapitolku. A pak ještě jednu. A další. Na konci Knihy třetí (ze čtyř) máte pocit, že tak napínavý příběh jste už dlouho nečetli. Komplikované části skládanky najednou do sebe začínají zapadat, postavy se potkávají, začínáme rozlišovat ty hodné od těch zlých, už jen zbývá posledních pár kostiček a zlo bude potrestáno, pravda a láska zvítězí.
A pak přijde ten podraz z úvodu. Asi to není tak hrozné, jak naznačuji, ale je škoda tak přísně logicky vystavěnou zápletku najednou shodit a vyměnit znenadání detektivku za mystickou hříčku. Určitě si Strážce přečtu ještě jednou, ale vím, kde skončím. Na konci Knihy třetí. A pak si vymyslím svůj závěr. Možná by to stálo za soutěž - kdo vymyslí nejlepší závěr, který logicky vyřeší když ne všechny, tak aspoň většinu rozehraných zápletek. Obávám se, že Jon Steele mým vítězem nebude.
Ale nenechte se mnou odradit - třeba máte rádi právě taková řešení, jako nakonec Steele vymyslel, vždyť víme jistě, že andělé neexistují?
Kniha Strážci vyšla na Knihách iDNES:
http://knihy.idnes.cz/strazci.html
V PDF formátu 592 stran, cena 149,- Kč
