Jako mladý, čerstvě vystudovaný, jsem nerozuměl vztahu staré generace k Němcům. Proč ta nedůvěra čtyřicet let po válce, vždyť to jsou přece už dávno jiní Němci, ne tamti.
Foto: CTK
Přesto mí rodiče a rodiče mých rodičů Němcům nevěřili. Němec zůstane Němcem. Já nevidím rozdíl mezi Němcem, Italem, Francouzem či Britem, ale oni si v sobě nesli stále tu nedůvěru, celých čtyřicet let. Dnes už je to jiné, dnes je snad již zapomenuto. Většina pamětníků německé okupace odchází, zbytek už má jiné starosti...
A teď najednou zjišťuji, že sám jsem obětí podobné paušalizace. Všechny předchozí generace si nesly svá traumata, obvykle válečná. U rodičů to ještě byla druhá světová, u nás zase ruská okupace. Proto můj předsudek je podobný - jen už to není Němec, ale Rus. Rusák. Sám cítím, jak je to po těch čtyřiceti letech asi nespravedlivé vůči všem těm Voloďům, Sašům, Naděždám a Kaťuškám. Nicméně je to ve mně a nic s tím nenadělám.
Stále vidím sám sebe jako školkového chlapečka, kterého budí uslzená maminka a vede jej do prázdninové školky: „Přijeli Rusáci s tankama, bude válka!" Předává mne nervózní „tetě", plačíc slibuje, že odpoledne pro mě URČITĚ přijde, ale cítím v tom nějakou divnou pochybu, které nerozumím. Školkové tety stojí kolem dráťáku (rozhlas po drátě, tehdy častější, než rádio), kde slyšíme střílení a divné zprávy. Prý zahrají hymnu, možná naposled. Tety už pláčou naplno. Jak to? Vždyť Rusové byli ti hodní, co porazili Němce. Proč teď budou válčit proti nám? Přímo hmatatelně cítím tu nenávist všech dospělých kolem. Nenávist k Rusákům, kteří po nás střílí a nechtějí nechat hrát naši hymnu.
„Sověti" se neříkalo nikdy, jen v televizi a možná na komunistických schůzích. Pro obyčejné lidi to vždy byli Rusi. Až do toho dne. Od 21.8.1968 už navždy zůstali jen Rusáci. Mnoho dalších proher s východním Goliášem, jen občas drobná výhra malého Davida - třeba když porážíme Rusáky v hokeji na mistrovství světa. Tu noc se nejde spát, radost až do rána. Lampiónové průvody, svíčky, naprosto jednotní lidé. Na něco podobného budeme čekat dalších dvacet let. A celou tu dobu nás budou hlídat zpovzdálí i blízka Rusáci.
Poznej svého nepřítele. Jedu na studentskou brigádu do Ruska a poznávám tam milé, příjemné a pohostinné lidi. Jen jsou takoví trochu jiní. Necháme ideologie stranou, párkrát se spolu opijeme, zahrajeme si mezinárodní fotbal (ta ostuda, vyklepnou nás 5:1, vybírají totiž svou jedenáctku z asi 50 kluků, kdežto za nás musí nastoupit i holky). Teď je to pro nás Voloďa se Sašou, ale hned po návratu už na ně vzpomeneme - jen jako na Rusáky z Tuly.
Je to v nás, poneseme si to s sebou pořád. Naše děti už asi ne, ty budou podezíravě hledět na nás, proč jim nevěříme. Rus, Polák, Švéd nebo Portugalec, vše jedno. Ale pro nás už asi nikdy. Rus zůstane Rusákem, i kdyby byl sebelepší.
Současní mladí si to ne vždy uvědomují. Nemají naše traumata. Nepamatují válku (stejně jako my), nepamatují ale ani ruskou okupaci a tu bezmoc s ní spojenou. Žijeme ve šťastné době. Je to dobře, že podvědomí naší generace, generace „Novotného dětí" (podle vzoru dětí Husákových) se stále nedokáže oprostit od starých předsudků? Možná ano, při pohledu na východ si říkám, že trocha varování nemůže uškodit.
Omlouvám se ruským lidem, oni za to nemohou. Je to ale silnější, než já. Moje děti už je (jistě zaslouženě) budou brát jinak, pro mne jsou však pořád Rusáci...
