O lékařské profesní slepotě

Mám výborného praktického lékaře. Skutečného a i mezi kolegy uznávaného odborníka, tchánovi prodloužil o několik let život včasným rozpoznáním karcinomu. Tykáme si už dlouhá léta.

Jenže jeho pacienti jsou občas nespokojeni, manželce magistře si v lékárně občas postěžují, jak pan doktor zase neměl náladu – netuší, že se s ním zná. Jsem přesvědčen, že o tom neví, že trpí podobnou profesní slepotou, jako mnozí z nás ve své profesi. Já také chyby ve své práci občas nevidím, dokud mne na ně někdo neupozorní (a i pak někdy pochybuji).

Nedávno jsem měl možnost poznat detaily osobně na příkladu jedné návštěvy své a mé rodiny. Vyrazili jsme do ordinace společně s manželkou a dcerou, abychom to spláchli jedním vrzem, jak to pan doktor nazval – výprava celé vesnice (ve skutečnosti tak malá ta naše víska není, žije nás v ní stokrát tolik, tedy asi 300 obyvatel).

Před pár lety nás sám požádal, abychom si sami hlídali dvouleté intervaly preventivních prohlídek a doporučil jejich pravidelné absolvování. Prevence je prý totiž, jak je dobře známo, levnější než léčba zanedbaných následků různých nemocí. Tak proč mně dnes vytýká, že je plná ordinace pacientů s důležitějšími problémy? Nota bene, já bych se rád objednal na konkrétní den a hodinu, kdy to bude vyhovovat lépe, ale objednací systém nemá zavedený. Kromě toho spojuji prevenci s akutním problémem na krční mandli, který se nakonec ukáže býti chronickým, a s předepsáním receptu na pravidelně užívané léky. Takže časová ztráta je minimální. Mám tedy chodit na prevence, nebo nemám? That’s the question (říkám si s Hamletem).

Nastupuje dcera. Při nedávném drobném chirurgickém zákroku ji zkušený chirurg, bývalý primář, důrazně doporučil návštěvu dalšího specialisty v jiném oboru. Známe správný postup, nejdříve by měl vše zhodnotit lékař praktický. Ten náš si ovšem ani nenechá popsat všechny příznaky, záležitost shodí se stolu a dceru v dlouhém projevu označí v podstatě za hysterickou hypochondričku, přestože ta se doktorům vyhýbá, jak jen může a dostaneme ji k nim jen z donucení (dceru vidí poprvé, ačkoliv ji má v evidenci již několik let). Na jednu stranu jsme rádi, že vše je asi v pořádku, ale ona se ho přišla důvěřivě zeptat na jeho názor na základě důrazného doporučení jiného zkušeného lékaře – to jsou příznaky hysterické hypochondrie?

A nakonec manželka, ač zdravotnice, přesto trpící syndromem bílého pláště, a tedy při vyšetření v ordinaci vždy s vyšším tlakem, než při domácím měření. Proto ji pan doktor doporučil, aby si měřila tlak sama doma, v klidu. Výsledné hodnoty zapisovat a přinést s sebou ukázat. Přesto dnes následuje údiv, když mu při preventivní prohlídce ukazuje papír s hodnotami tlaku, proč si jej vůbec doma měří, a proč tak často? A že má nasazeny nové léky, které mají riziko zvýšení tlaku v kontraindikacích, to už je naprostá podružnost.

Jsme otráveni a znechuceni. Přesto je téměř jisté, že pan doktor to vůbec netuší. Ve své profesní slepotě si je jistý, že nám dobře poradil a vyhověl. Co teď zbývá nám:

• Já budu příště přemýšlet, zda na preventivní prohlídky chodit a riskovat jeho nelibost. Spíše to vypadá, že si počkám až na skutečně objektivní příznaky konkrétní nemoci. Což je ale proti veškerým pravidlům a doporučením.

• Dcera má na výběr – uvěřit jeho názoru vytvořenému na základě neúplných informací a sdělenému poněkud neurvalou formou, nebo jej obejít a snažit se dostat ke specialistovi bez doporučení praktika – to je také špatně, právě obcházením praktiků vznikají zdravotnictví zbytečné vícenáklady a pojišťovny proti tomu oprávněně bojují.

• A manželka, vzhledem ke svému pracovišti přímo v budově polikliniky a známosti s mnoha dalšími doktory, jistě najde někoho, s kým vše prokonzultuje v klidu. A případný výsledek svému doktorovi zatají, aby neriskovala jeho známou nelibost.

Paní doktorky, páni doktoři. Myslete na nás, obyčejné hloupé pacienty, chybující a pochybující. Mějte s námi trpělivost, mluvte s námi pěkně lidsky. Zkuste se na svou práci podívat i našima očima, abyste snížili riziko profesní slepoty, kdy v přesvědčení o své výjimečnosti (ano, doktoři tuto vlastnost často mají) můžete někomu pomoci v problémech tělesných, ale současně ublížit v rovině lidské.

A třeba tím zamyšlením i pomůžete našemu zdravotnictví nějakou tu kačku ušetřit.