Nejvyšší a nejhezčí duny na světě jsou v Namibii - jsou dokonce tak krásné, že samotná země se podle pouště s těmito dunami při přijetí nezávislosti v roce 1990 pojmenovala. Poušť Namib, pohoří Naukluft, údolí Sossuvlei a okolí.
Od všech ostatních dun na celém světě se liší především barvou a výškou. Pravda, v mnohem bližším Maroku jsou také k vidění oranžovočervené duny, ale jejich barva je o mnoho stupňů méně výrazná, mohu to porovnat - mám doma vedle sebe lahvičky s pískem z marockého Erg Chebi i z namibijského Sossuvlei. A to nemluvím o výšce, která v Namibii přesahuje u nejvyšších dun 300 metrů. Jen si to představte, hromada toho nejjemnějšího písku o polovinu vyšší než Říp (ten vyčnívá nad okolím jen o 200 metrů)!
Do údolí Sossuvlei se jezdí co nejdříve po ránu, když je ještě nízké slunce a obloha je nejmodřejší, duny nejoranžovější a stíny nejčernější. Před branou NP se řadí auta čekající na propuštění do parku, který má plovoucí otevírací dobu od východu do západu slunce. A strážci parku opravdu otevírají s prvními paprsky vycházejícího slunce.
Do nejatraktivnější části se musí ještě kus cesty pokračovat autem. Ale už od začátku jsou po obou stranách stále se zužujícího údolí vidět první písečné přesypy. Kamenitá poušť mezi nimi je domovem pro stáda antilop skákavých (těch, co v dokumentárních filmech tak krásně skáčou sounož do výšky až 4 metrů) a hlavně důstojných přímorožců, kterým nikdo neřekne jinak než latinsky - Oryx. Je až s podivem, jak se dokáže uživit zvíře velikosti statného býka v kamenité poušti bez viditelné vegetace.
Nejznámější dunou a povinnou zastávkou na cestě je známá Duna 45, pojmenovaná podle vzdálenosti od vstupu do parku (v kilometrech). Na prvním satelitním snímku byla označena červenou šipkou, druhý satelitní snímek ji už zabírá více detailně. Aby bylo jasné měřítko zejména prvního obrázku, je dobré si uvědomit, že Duna 45 je vysoká 170 metrů (tedy skoro jako ten zmiňovaný Říp). Kde se tady ten všechen písek vzal? Je navátý větrem z relativně nedaleké pouště Kalahary a jeho stáří je odhadované na 5 milionů let.
Duna 45 je asi v polovině cesty od bran NP k parkovišti, kde 4 km před koncem údolí je nutné přesednout do teréňáků s náhonem na všechna 4 kola (kdo takové má, může pokračovat). Hlubokým pískem mezi stády antilop se auta doslova dohrabou až na konečnou - na dalším satelitním snímku č. 2. Dál už to nejde jinak než pěšky.
A stojí to zato vydat se dál i přes ten písek v botách a únavnou chůzi hlubokým pískem. K nejfotogeničtějšímu místu Namibie (a i v rámci celé zeměkoule by jistě bodovalo) je to asi něco ke dvěma kilometrům. Na fotce níže je vidět duna, z jejíž koruny zvedá vítr mrak písku - tak tu je nutné obejít, aby se před očima turistů objevilo v písku utopené Mrtvé jezero (Dead vlei). Na mapce s trasou cesta z 2 do 3 trvá asi půl hodiny, ovšem člověk se tady unaví trochu více, než když jde půl hodiny u nás nějakou lesní cestou, protože každým krokem se boří 15 cm do písku.
A přestože se pohybujeme po vyprahlé poušti, musíme si uvědomit, že i tady může být zima, zvláště po ránu uprostřed zimního období (tedy našich prázdnin) - proto ty bundy a kapuce. Vítr žene jemný písek, který se dostane skrz jakékoliv oblečení úplně všude. Na dunách vytváří jemné vlnky dodávající planině neobvyklý vzhled.
A pak se znenadání na vrcholku menšího přesypu otevře výhled do vyschlého jezera. Na dalším satelitním snímku je příchod k jezeru vidět v pravém horním rohu.
Před 550 roky, tedy geologicky před pár vteřinami, přehradily duny tok řece, beztak vysychající, a jezírko uzavřené mezi dunami postupně vyschlo, jen rozpuštěné solné usazeniny vytvořily pevnou bílou krustu. A stromy v přesolené suché půdě neměly šanci na přežití, takže uschly, ale na druhou stranu jim suché prostředí zaručilo jistou nesmrtelnost v podobě pahýlů, které patří k nefotografovanějším místům v Namibii. Ostatně posuďte sami.
Cestou zpět je možné se trochu odchýlit od původní trasy a obejít parkoviště (cestou číslo 4) k dunám na druhé straně údolí. Ty jsou trochu více žluté, ale na kráse jim to neubírá. Číslem 5 označená duna je na dalším satelitním snímku spodním paprskem trojcípé hvězdy z levé části. Porovnejte její tvar s fotkou pod ním a získáte měřítko.
Na dunu se dá pochopitelně vystoupat, obvykle je tu méně turistů, protože toto místo už tak známé není. Cesta zpět je rychlejší, dá se pustit po spádnici přímo dolů i strmými stěnami bez obav z úrazu. Cesta dolů sypkým pískem trochu připomíná měsíční chůzi - každý krok sveze člověka ještě o další metr dolů, takže to vypadá jako ve zpomaleném filmu.
A aby té romantiky nebylo málo, tak pod dunou se občas na zelených keřích (bůhví, odkud berou vodu) pasou další přímorožci. Chtěli jsme si je prohlédnout zblízka (ale blíže než 50 metrů se v rámci etického nezasahování do věcí a práv zvířat chodit nemá), nicméně nás zaregistrovali a důstojně se vzdálili do pouště, proto jen zoomované fotky.
A na úplný závěr fotka od brány parku, kde na stromě sídlí kolonie snovačů. Takový ptačí panelák, kde každý pár ptáků má svůj vlastní byt se samostatným vchodem.
Video z pouště Namib:
Dlouhé video z Namibie (1:23) ve FullHD:
