Polemika. V týdnech kolem výročí 17. listopadu se vyrojily polemické úvahy o tom, jak se nám vlastně žilo před ním v porovnání s dneškem. Autoři se obvykle snaží vůči oponentům vymezit jasným konstatováním – bylo lépe, bylo hůře, případně (dokonce nejčastěji) alibistickým obě doby mají svá pozitiva.
Foto: Josef Vostárek, MF DNES
Svá tvrzení podpírají, zdánlivě zcela v rámci logiky, konkrétními případy. Nemá smysl je dále opakovat, ani se snažit jednotlivá tvrzení vyvracet.
Mohl bych renomované kolegyni (kterou velmi uznávám) oponovat a její zkušenost s možností výběru nábytkové stěny v roce 1988 vyvážit vzpomínkou na tentýž rok, kdy se manželka přes tři známé dověděla, že do 40 km vzdáleného města dovezli do stavebnin obkladačky: její šéf se přes socialistické bártrové obchody mezi vedoucími prodejen nedostatkového (tedy téměř všeho) zboží znal s vedoucím stavebnin a dojednal nám dvouhodinovou rezervaci. Až doma po rozbalení jsem zjistil, že jsou světle hnědé a na svou dobu docela pěkné – obkladačky se prostě kupovaly naslepo. Sám jsem to zažil a není to žádná báje.
Už teď jsem tedy prozradil, na kterou stranu se kloním. Ale co bych chtěl hlavně říci: porovnávat jednotlivé vzpomínky na konkrétní detaily s dnešní realitou je zavádějící. Můžeme mít seznam třeba o tisíci bodech, kde si budeme odškrtávat lepší-horší, ale napadlo by někoho dělat podobný seznam třeba na porovnání s dobou druhé světové války? Také by se mohlo napsat, že tehdy rodina držela více při sobě, lidé si pomáhali. Těžko by však někdo napsal, že aspoň v něčem bylo lépe.
A přesně stejně to je při porovnání československého socialismu s dnešní realitou. Pokud vezmeme jednotlivé a z kontextu vytržené vlastnosti obou systémů, najdeme hodně pozitiv i u toho systému vůlí lidu svrženého – mezilidské vztahy (i když zde je to asi jen zidealizovaná vzpomínka), sociální jistoty (přestože si pamatuji, jak netrpělivě občas rodiče čekali na výplatu), plná zaměstnanost (kde ale každého, kdo měl pod sebou byť jen jednoho podřízeného, musela schválit místní organizace KSČ), lepší kvalita zboží (to už je úplně mimo mísu, porovnávat tehdejší jediný výrobek své kategorie proti nejlevnější dnešní obdobě, místo aby byla zmíněna možnost výběru mezi levným a obvykle ne zcela kvalitním, nebo kvalitnějším, byť často dražším), atd. atd.
Takto jednotlivě těch pozitiv najdeme podle naturelu desítky, stovky, tisíce. Ale zde je skryta jedna zásadní logická chyba. Ono totiž nelze porovnávat jednotlivé oblasti a body nějakých seznamů. Oba systémy se musí porovnávat komplexně, jako jeden celek, se všemi klady a zápory současně. Nelze totiž vybrat z obou systémů to lepší a složit tak utopistický ideál. Musíme si vybrat jednoznačně – minulý systém se všemi jeho klady a zápory, nebo dnešní stav, opět se všemi jeho klady a zápory.
Nejde říci, že tehdy všichni měli práci a nemuseli se o ni obávat, že dokonce pracovat museli i ti, co dnes nechtějí, takže nikdo nezneužíval sociální systém. To totiž je možné jen při státním vlastnictví všech výrobních prostředků. Jinak to zabezpečit nelze. Takže tento ideální stav z hlediska pracujícího či práci hledajícího člověka je realizovatelný jen při akceptování i všech nevýhod, které socialismus přinášel. A podobně je to i u dalších bodů. Je to de facto stejné, jako často vzpomínané dálnice za Hitlera. Nemělo by se říkat, že to a ono tehdy bylo lepší. Měly by se porovnávat vždy celé systémy komplexně, ne takto parciálně. Byl lepší problematický Hitler? Byl lepší problematický Husák? Nebo je lepší problematický Klaus? Tak stojí otázka.
Takže místo vzpomínek na dílčí a z kontextu vytržené „pozitivní“ vlastnosti dřívějšího systému bychom si každý pro sebe měli vyřešit ne stovky drobných otázek, co bylo lepší, ale jen jednu otázku zásadní: chtěl bych žít raději v socialismu se všemi jeho klady a zápory, nebo raději chci žít v dnešní době, opět se všemi jejími klady a zápory? A na tuto otázku dnes má každý možnost jednoduše odpovědět při volbách. Na rozdíl od doby tehdejší.
