Lalibela

Tesaných chrámů a kostelů můžeme najít poměrně hodně, od Egypta přes jordánskou Petru (exteriéry) či tureckou Kappadokii (interiéry) až po buddhistické či hinduistické chrámy asijské. Ale asi nikde nejsou vytesány jako komplexní stavba od exteriéru po interiér, jako v etiopské Lalibele.

Většina zdejších kostelů byla vybudována kolem 12. století za císaře Lalibely, podle kterého se dnes jmenuje celá oblast se svým centrem, patnáctitisícovým městem Lalibela. Město leží v nadmořské výšce 2.600 metrů.

Nejznámější kostely tvoří dvě skupiny po šesti kostelech a kaplích - severní a jižní skupina, trochu bokem stojí třináctý kostel Bet Giorgis, kostel sv. Jiří, vytesaný do podoby kříže. Ale v okolí Lalibely se najdou ještě další chrámy monolitické (vtesané do země) nebo polomonolitické (mají vytesanou jen přední stěnu a zbytek je vtesán do umělé jeskyně), nejstarší prý snad až z 5. století.

Ve zdejší krajině chybí klasické stavební materiály, hlíny na cihly je málo, kamenů jako takových také, velké stromy s dostatečně silnými kmeny tu nerostou. Vytesávat kamenné kvádry bylo zřejmě pro staré kameníky složitější, než si vytesat kostel přímo do skály. Jednoduše se našla dostatečně rozlehlá skála, do níž se kostel vejde. Pak se po okrajích vyhloubil příkop (třeba i 13 metrů hluboký), současně se tesal interiér včetně výzdoby a vnější fasáda. Zřejmě to vyžadovalo dobrou organizaci práce a vedení, znalost deskriptivy a výbornou prostorovou představivost stavbyvedoucích.

Interiéry jsou samozřejmě v porovnání s klasickými stavbami poněkud strohé, ale neplatí to obecně, některé kostely mají stropy a sloupy zdobeny bohatými reliéfy, občas kolorovanými barvami (pokud se malby zachovaly).

Obvykle se věnuje jeden den prohlídky každé skupině (i když to není program na celý den), navíc je prohlídka nejznámějšího čtvercového chrámu sv. Jiří a případná vyjížďka do okolí, třeba k jeskynnímu kostelu a klášteru Ymrehane Kristos.

Asi nemá význam o Lalibele moc psát, raději ukážu pár fotek.

Kostel Bet Maryam ze severní skupiny

Kostel Bet Debre Sinai, severní skupina.

Interiér kostela Bet Medhane Alem, největšího monolitického kostela na světě.

Pohled na nejposvátnější část kostela, tzv. tabot, s kopií Archy úmluvy a jednou zachovanou deskou Desatera.

Strážný kněz rád vše na požádání předvede.

Nejhezčí interiér má kostel Bet Maryam.

Kostely jsou spojeny složitým labyrintem příkopů, chodeb a tunelů dlouhých často desítky metrů.

Symbolický Adamův hrob

Bet Giorgis, symbol Lalibely. Napatří ani do severní ani do jižní skupiny.

Je stále funkční (stejně jako ostatní kostely) a probíhají zde mše.

Město Lalibela leží v nádherné krajině, zde ještě obzvláštněné neobvyklým osvětlením způsobeným nízkým sluncem před večerní bouří.

Lalibelská krajina před večerní bouřkou.

Kupodivu tu není moc funkčních hotelů (i když je jich dost rozestavěných). Ten náš stojí na hraně útesu s výhledem na okolní kopcovitou krajinu.

Cesta do okolí Lalibely. Typická osada, takto žije 90% venkovských obyvatel.

Jeskynní kostel Ymrehane Kristos ze dřeva a mramoru.

Král Ymrehane Kristos, zakladatel kostela, je zde pohřben v jeskyni přímo za kostelem.

A spolu s králem tu odpočívá asi 6.000 věřících.

Domorodí obyvatelé rokují o důležitých věcech. Nám připomínali mudrce z arabských pohádek. Tedy až na ty zelené boty.

Další vesnice za Lalibelou.

Jižní skupina chrámů za tropického lijáku (byli jsme tu v období dešťů, tak jsme se nesměli občasné spršce divit).

Výlezy z tunelů ústí často přímo ve vstupních partiích kostelů, mnohdy velmi krkolomné.

Turistické základy a zkušenosti z klouzavých povrchů se hodí.

Kostel Naakuto Laab, vestavěný pod skalní převis.

Historická cena některých iluminovaných Miráklů na kozí kůži (starých třeba půltisíciletí) musí být nevyčíslitelná.

Kamenné gongy s různým zvukem podle zprávy, kterou mají avizovat nebo před kterou mají varovat. Nás bohužel před blechami nevarovaly, takže jsme si je téměř všichni odnesli do letadla na cestu domů (blechy, ne gongy).