Vzpomínáte ještě na film „Se slovníkem v posteli“, kde na Borneu mladá Jessica Alba učí anglického důstojníka jazyku domorodých Ibánců tou nejpříjemnější metodou?
Tak právě tento film se odehrává na Borneu v malajském státě Sarawak a místy i v jeho hlavním městě Kuchingu. Kuching je městem koček, aspoň tedy podle jména a všemožných odkazů od soch koček v nadživotní velikosti uprostřed snad všech kruhových objezdů až po zvláštní kočičí muzeum v prestižních prostorách guvernérova sídla. Pojmenování a celá kočičí tradice však vznikly milým omylem. Když se u sarawackých břehů kousek od dnešního Kuchingu poprvé vylodil guvernér James Brook, vyvedli jej místní hodnostáři na kopec nad městem, aby se pochlubili pohledem na město. Světaznalého guvernéra v té chvíli více upoutala opodál se protahující kočka a jeden ze snaživých vlezdoprdelků chtěl hned poučit a vzdělat nadřízeného v místním dialektu a kočku mu představil sarawackým slovem „kuching“, kočka. Bílý rádža Brook to ovšem považoval za jméno města v údolí, a to už mu zůstalo. Kočka se stala městským symbolem a maskotem, což vydrželo až do dnešních dob.
Na kočky ve městě narazíte prostě všude. Ne na ty živé, i když i ty občas můžete zahlédnout, ale hlavně na několikametrová nevkusná monstra uprostřed všech kruhových objezdů – a že jich ve městě je. Nejčastěji se mile usmívají a obvykle zdraví zděšené turisty zvednutou levou tlapkou. Obyvatelé města to vidí jinak, jsou svými patronkami nadšeni, zdobí je pestrobarevnými látkami a přinášejí jim květiny.
Městu dominují tři výrazné stavby, které mají připomínat moderní architekturu, zdařilost záměru si netroufám komentovat, jen mne zaráží trochu monotematická múza architektů, která všem třem autorům vnukla podobný nápad obráceného trychtýře. Prý je to náhoda, místní zlatý parlament symbolizuje slaměný klobouk jednoho z místních kmenů, modrý magistrát znázorňuje květ ibišku (paradoxně na ostrově s pralesem starým stamiliony let je ibišek jako jedna z mála květin nepůvodní). A bílé sídlo guvernéra je prostě jen obrácený trychtýř bez symboliky. A právě vnitřní části poslední stavby jednoznačně dominuje asi nejbizarnější muzeum, jaké je kde k vidění.
Je zasvěcené – jak jinak, jsme v Kuchingu – kočkám. Už vchod je stylový, musí se projít obrovskou otevřenou kočičí tlamou. Začátek ještě vypadá aspoň trochu seriozně, ve vitrínce jsou kdovíproč vystaveny nože a mačety, kterými Ibánci, Lovci lebek, odsekávali nepřátelské hlavy.
Ale pak začíná neuvěřitelné absurdní divadlo. Vitrína s plyšovými kočkami. Vitrína koček porcelánových. Kýčovité keramické micky. Kočky vítací, se zvednutou prackou, oblíbená ozdoba stánkařů nejen na Borneu, ta nejstupidnější bakelitová kočka kývající levou přední prackou poháněnou baterií. Kočky ke vchodu do domu s rohožkami s nápisem Welcome. Kočky dřevěné, kočky pletené. Kočky chlupaté, tvářící se realisticky, ovšem až na usmívající se obličejíček roztomilých cukrkandlových koťátek schoulených do klubíčka v košíčku. Ozdobné paravány, jak jinak, než s kočičkami. Kočičí náhrobní kámen. Kočky mumifikované. Výrobky z kočičích kůží (králem je ledvinový pás). Kočky na starých obrazech a rytinách. Kočky na nových obrazech a plakátech: kocour jako bavorský výčepní v zeleném tralaláčku s půllitrem v ruce, čtveřice koček jako japonská roková skupina i s nástroji a šátky kolem čela, kocour – motorkář, kocour – Elvis, kocourkovský policajt odvádí kocouřího mafiána v poutech, …
No nic, raději se podívejte sami, i když surrealismus a groteskní genius loci muzea jsou asi nepřenositelné (ten surrealismus tu myslím trochu nadneseně - André Breton definoval surrealismus jako „čirý psychický automatismus“, kde je cílem posílit písmem, kresbou a výrazovými prostředky všeho druhu skutečnou funkci myšlenky, čímž myslel, že se jedná o rozumem nekontrolovatelný proud asociací, což odpovídá mým pocitům při návštěvě muzea, které je jinak umělecky jen těžko zařaditelné):
