Pár náladových obrázků ze safari ve Východní Africe. Toulky Masai Marou, nosorožci u Lake Nakuru, tanzanský kráter Ngorongoro a nekonečné pláně Serengeti.
Keňská Masai Mara je asi nejhezčím národním parkem pro pozorování zvěře. Na rozdíl od Tanzánie je zdejší krajina rozmanitá a zvlněná, nemusí se jezdit jen po značených cestách, ale domorodí rangeři klidně zajedou až doprostřed stáda. Zde je vidět klidné soužití pakoňů se zebrami a antilopami impala, každý tento živočišný druh se specializuje na jinou stravu (jiný druh travin), takže si nekonkurují. Listopad je obdobím dešťů (menší deštné období - to hlavní období dešťů je v dubnu a květnu), Masai Mara je svěže zelená a rozkvetlá tisíci květů...
Zebra je velmi elegantní zvíře, v grácii jí konkuruje snad jen žirafa. Dostatek potravy zebrám pěkně zakulacuje postavy, srst se jen leskne. Dospělí jedinci se nemusí přehnaně bát ani predátorů, ti si raději pochutnají na teleti pakoně (pakůň je navzdory svému jménu antilopa, proto má telata a ne hříbata). I když zebrou by takový lev jistě nepohrdl také.
Žirafa se také šelem nebojí. Je na ně příliš velká a její kopyta jsou nebezpečnými zbraněmi odrazujícími hladové predátory. Jen při pití sklání široce rozkročena svůj dlouhý krk k zemi a je na chvíli zranitelná. Při chůzi si vykračuje střídavě levýma a pravýma nohama, i když ne zcela synchronně. Když se rozběhne, přechází do klasického cvalu. A člověk jen obdivně přemýšlí, zda je ladnější pomalá chůze, nebo rychlejší běh.
Nosorožci patří k nejohroženějším druhům, hlavně kvůli pytlákům, kteří je téměř vyhubili - jejich rohy mleli na prášek a prodávali jako afrodisiakum, i když je zajímala i samotná rohovina, ceněná podobně jako sloní kly. Na vysychajícím jezeře Nakuru se spokojeně obalují blátem a bahnem, společnost jim dělají nespočetná hejna plameňáků a pelikánů.
V Africe jsou obvykle k vidění nosorožci bílí. Shodou okolností jsou na obrázku bílí nosorožci opravdu bílí, ale je to jen náhoda, barvu jim dává uschlé bláto. Přídomek "bílý" vznikl špatným porozuměním anglického slova "width" - široký, které domorodci interpretovali jako "white" - bílý. Bílí nosorožci mají širokou tlamu, přizpůsobenou spásání nízké trávy. Nosorožci černí si pochutnávají i na keřích, proto mají spíše krátký chobotek. A na předchozím snímku jsou skutečně tmaví, ale jen proto, že dosud neuschli. Pak budou bílí stejně jako tito nosorožci bílí.
Žirafy jsou v Africe na každém rohu. Stokrát si říkám, že už je fotit nebudu, ale je to silnější, než já. Stejně znovu vytahuji aparát a mačkám a mačkám...
Tento nosorožec černý (tedy česky správně Nosorožec dvourohý) s nádherným dlouhým rohem veze na hřbetě stopaře. Častější čističi kůže jsou ptáci klubáci, ale zde u vody je nahrazují i vodní ptáci, třeba ibisi. Kůže nosorožce je sice celkem hrubá, paraziti jsou ale stejně otravní a nepříjemní, takže přátelská výpomoc při jejich odstraňování je vítána. A ptákům přijde občasné doplnění jidelníčku také vhod.
Afriku si představujeme jako vyprahlou pustinu, neplatí to ale vždy. Jsou zde místy i vyšší pohoří (takové Kilimandžáro není žádný drobeček), která zadržují mraky a stahují z nich vláhu, takže vegetace na jejich svazích připomíná někdy porost známější z deštných pralesů. Hrana kráteru Ngorongoro leží ve dvoutisícové výšce, večery a noci bývají nečekaně chladné, ale tropickým lesům na jeho svazích to jen prospívá.
Kráter Ngorongoro vznikl zhroucením vrcholové partie obrovské sopky před několika miliony let. Podobně vzniklých kráterů se po světě najde více, ale tak unikátně zachovalé strany kráteru jako ty zdejší se jinde nevidí. Kráter má průměr přes 20 km, 600 metrů vysoké stěny izolují od okolního světa kalderu o ploše 260 km čtverečných. V této přírodní Noemově arše se shromažďují početná stáda býložravců, spásajících bohatou vegetaci. Následují je šelmy, které si plochu kaldery rozdělily na teritoria, jejichž hranice přísně dodržují.
Kromě zvěře a úchvatného dojmu ze samotného kráteru je Ngorongoro i významnou oblastí pro živočišný druh Homo sapiens. Právě zde se našly kosterní pozůstatky prvních hominidů, chodících po dvou, staré 1,6 milionu let. A nejen to. V blízké Olduvaiské rokli jsou v muzeu k vidění odlitky stop vzpřímených tvorů staré 3 miliony let (ve skutečnosti jsou pečlivě zakonzervovány na místě původního nálezu asi 50 km od rokle). Do ještě měkké lávy po sopečném výbuchu je otiskl jeden větší tvor - zřejmě samec, vedle něj šla samice a mládě hopsalo v jejich stopách, takže zanechalo důlky uprostřed větších otisků. Nebo už můžeme použít slova muž-žena-dítě?
Serengeti - nekonečné pláně plné zvěře. Milionová stáda pakoňů, tisíce zeber, žiraf a antilop se v listopadu přesunují z 300km vzdálené Masai Mary za čerstvou pastvou. A následují je predátoři, kteří mají uprostřed obrovských stád zlaté časy. Po zbytek roku již tak plná břicha mít nebudou. Ale teď si užívají časů hojnosti a tráví dny odpočinkem před večerním či ranním lovem. A kde by se odpočívalo lépe než v koruně stromu, s dobrým výhledem, kde přijemně ochlazuje mírný vánek (na rozdíl od rozpálené země), a kde neotravují protivné mouchy (a nejen ty obyčejné, ale i nebezpečné tse-tse).
Březí lvice nemá problém se šplháním po stromech, ale poskládat těhotné břicho do vidlice hlavních větví tak, aby se jí leželo pohodlně, to už vyždaduje trochu tělocviku a zkoušení různých poloh. Výsledek stojí zato. V tomto pohodlném lehu ji zastihneme i při zpáteční cestě o několik hodin později.
A zase ty žirafy. No nefoťte to. I když na tomto obrázku není typické Serengeti. Serengetské pláně vznikly rozlitím řídké lávy, která ztuhla a byla zalita vodami rozlehlého bezodtokového jezera. Tisíce let se usazovaly soli na jeho dně, než je nový výbuch sopky opět zalil lávou. Ta ale byla poréznější a časem se změnila v úrodnou půdu, ovšem o mocnosti jen kolem jednoho metru. Takže stromy se v mělké půdě neudrží, kořeny neprorostou sodnou vrstvou. Klasická Serengeti je tedy jen travnatá, bez stromů. Jen na okrajích jsou oblasti porostlé i vyšší vegetací, keři a stromy.
Nekonečná rovina Serengeti je občas narušena nízkými skalnatými kopečky. Ty milují ještěrky (hlavně agamy), hlodavci a jiní drobní živočichové (třeba damani - nejbližší příbuzní slonů, vzhledem ovšem připomínající spíše obtloustlá morčata) a samozřejmě lvi. Na vrcholku jich leží stádečko, v rozsedlině dovádějí lvíčata, ale silueta lvice pozorující život pod sebou z vysoké hrany vyvýšeniny zastiňuje vše ostatní.
Přichází nový den. Co dodat.
Slon se spokojeně pase přímo na cestě. Spásá celé koruny stromů najednou, džíp s turisty ho nerozruší. Ale rozruší ho asi něco jiného - najednou se nám zdá, že mu narostla pátá noha, skoro stejně tlustá jako ty ostatní a až po zem dlouhá. Tak intimní foto ale nevybírám. Slon své ústrojí po chvíli zatáhne dovnitř jako námořnický dalekohled a tváří se dál jakoby nic.
A na závěr zanzibarská idylka. Vyrážíme šnorchlovat, cestou nás nečekaně pozdraví delfíni. Odměna za natřásání po cestách-necestách východoafrickým vnitrozemím.
