Celý měsíc jsme tu společně každý pátek putovali Vrátnou dolinou. Nakonec jsem z toho skončil se zanícenými kolenními vazy. Tak to už se na hřeben nevypravím.
Naštěstí jsem motorizovaný a mohu tedy vyrazit po okolí Vrátné doliny. Jako první se nabízí blízký Oravský hrad. Na jednu stranu hezká prohlídka, na druhou pro mé koleno těch 650 schodů při ní je docela léčba šokem – avšak účinná, bolest postupně mizí.
Na oběd v salaši u Zázrivé zkouším kachní játra s lokšemi, a je to zatracen dobrá volba. No neberte to, za necelá 4 eura. Ale pokračuji hned dál, přes městečko Varín mířím k přívozu přes Váh v Nezbudskej Lúčke-Strečně. Tady je možné nechat se přeplavit i s autem na druhou stranu široké řeky a ušetřit tak desítky kilometrů cesty k nejbližšímu mostu. Víte, jak se řekne slovensky „přívoz“? No přece „kompa“. Jedu tedy podle směrníků Kompa Strečno --> . Nakonec ale nechávám auto na své straně a Váh přeběhnu po lávce pro pěší a cyklo (a malé moto).
Kompa Strečno
Nade mnou se tyčí majestátná zřícenina hradu Strečno, který kdysi kontroloval průchod celým údolím Váhu a jeho strážně-obranná role se osvědčila ještě i za druhé světové války. Naposled jsem tu byl před 25 lety, a to na mne ze zdí padaly kusy kamenů. Zřícenina byla ve stavu, kterému slovo „dezolátní“ ještě lichotilo, a zdálo se jen otázkou času, kdy se celý hrad zřítí na hlavní železniční i silniční tah ze Žiliny do Tater. Zato to tady bylo neuvěřitelně romantické, samá skrytá zákoutí a adrenalinové šplhání po rozpadajících se zdech.
Dnes mám pocit, že jsem přijel někam úplně jinam. Prohlídka jen s průvodcem, zdi jakoby postavené včera, místnostem přibyly stropy a hlavně okna – ano, celá zřícenina je osazená novými okny! Vypadá to, že hrad je na dalších nejméně sto let zachráněn, jen ta romantika je fuč. Naštěstí aspoň zbyly výhledy z hradní věže na oblouk Váhu v sevření fatranských kopců.
A na cestu zpět do Vrátné jsem si nechal jedno místo, které jsem ještě neviděl, protože vzniklo nedávno – v roce 2003. Ve Staré Bystrici si nevěděli rady se starým kulturákem, a tak na jeho nevzhlednou přední stěnu i za cenu obrovských nákladů (133 tisíc eur, pokrytých ze značné části sponzory a sbírkami) nechali přistavět neuvěřitelně stylový slovenský orloj. Vlastně Slovenský, s velkým „S“ – ale je tak stylový a typický, že to přídavné jméno odpovídá realitě a popsal bych jej tak, i kdyby se jmenoval jinak.
Slovenský orloj stylizovaý do postavy Madony
(fotil jsem večer, proto jsou foky tak zvláštně zabarveny)
Autoři (akademičtí sochaři Viliam Logička a Marcela Lovišková, architekt Ivan Jarina) tady navrhli největší stylizovanou sochu na Slovensku. Je skryta v šindelové několikastupňové střeše orloje. Věžička je vlastně hlavou v rouchu, splývajícím na ramena a ruce patronky Slovenska, Panny Marie Sedmibolestné. Ve věžičce zbojník odbíjí na zvonu celé hodiny, čelní stěnu tvoří astroláb, po stranách s bustami slovenských velikánů. V okénku namísto apoštolů promenáduje za doprovodu zvonu sedm světců spjatých se Slovenskem.
A speciálně sestrojený astroláb? Zobrazuje kromě hodin i den v roce (slovenské svátky jsou zvýrazněny hvězdičkou), postavení Slunce a Měsíce na obloze (noc, svítání/stmívání, den), znamení zvěrokruhu – to vše lehce pozná i laik bez speciálního školení či znalostí. A samozřejmě jsou zde i speciální funkce astronomické, které jsou spíše pro odborníky.
Astroláb (na orloji vidím, že je 7. července, předvčerejšky byl státní svátek, Měsíc právě vychází, Slunce bude zapadat a je ve znamení Raka)
Je sedm večer a v okénku už promenádují světci.
