Když se lidi mají dobře, nevědí roupama co dělat.

Řemeslníci nejsou všude stejní. Tam, kde je práce dost, ani konkurence nepomáhá, práce je brána jako nutné zlo a zákazník je ten, který to zlo požaduje. Ale kde je o práci nouze, tam si jí lidé váží. A náš zákazník je tam náš pán.

Foto: Profimedia.cz

Příběh první, střední Čechy, „bohaté“ Mladoboleslavsko:

Leden

„Dobrý den, při sněhu mně zatéká střechou do garáže, potřeboval bych to opravit, teď to asi nepůjde, ale abyste se mnou počítali.“

„Není problém, připomeňte se tak za měsíc, naplánujeme to.“

Únor

„Dobrý den, připomínám tu střechu!“

„Jo, v březnu už nebude sníh, ozvěte se.“

Březen

„Tak můžete přijet na tu střechu?“

„Teď začínáme sezónu, až objedeme pár zákazníků, tak to přijedeme oměřit.“

Duben

„Ta střecha má 5x8 metrů, můžete aspoň připravit rozpočet?“

„Jasně, ale změříme si to někdy sami.“

Květen

„Jedeme kolem, tak co to tu máme dělat? Jo, tu garáž, tak já to odkrokuju. Hm, asi 5x8, že jo? A pane, vy prý máte žebřík – můžete nám ho na hodinku půjčit?“

O 5 hodin později

„Tak vracíme ten žebřík a do 14 dnů jsme tady.“

Červen

„My jsme ztratili ty míry.  Jo, 5x8. A žebřík si můžeme půjčit?“

Červenec

„Dobrý den, ne že bych na to chtěl nějak spěchat, zatéká tam jenom v zimě, ale já se hlásil už v lednu, tak abychom to do zimy stihli.“

„To víte, prázdniny. Nejsou lidi, půlka party je u moře.“

Září

„Tak co bude s tou střechou?“

„Víte co, my na to nemáme kapacitu, ale tady klempíři pro nás občas dělají, my je pošleme, buďte v sobotu doma.“

Příští pondělí

„Oni tam nebyli? Ti …… . Já jim profouknu mandle.“

Sobota

„Tak za půl hodiny přijedeme změřit tu střechu.“

„Ale my jsme potřebovali jet pryč. No dobře, tak my to odložíme. Hlavně, že se konečně něco děje.“

Po dvou hodinách

„Tak to máme změřené, je to 5x8, do středy připravíme rozpočet.“

Další pondělí (po osmi dnech)

„Slíbili jste mně rozpočet.“

„Jo. Aha. Hm. Tak to bude asi přesně 20.000“

„Beru, ale prosím Vás, je půlka září a já to mám objednané od ledna. A v listopadu nejsem doma.“

„Příští pondělí začínáme. Už mám nakoupený materiál.“

Říjen (po 14 dnech)

„Už před týdnem jste měli dělat tu střechu.“

„Jo, pošlu tam někoho, aby to změřil.“

„Ale vždyť už to máte změřené!“

„Aha, tak my příští týden začneme. Včera jsme kupovali plechy.“

„Hlavně, aby to bylo do konce října, pak odjíždím.“

Půlka října, sobota

„Zase tu nikdo nebyl! Co když napadne sníh?“

„Já jsem ztratil ty míry, za hodinku jsem u Vás.“

Neděle ráno

„Tak jsem tady na ty míry. Jo, 5x8. Nashle v úterý nebo středu, zítra mám zamluvený plech.“

20. října

SMS: „Jestli to do konce října nebude, už nejezděte, zařídím si to jinak.“

A to byl prozatím poslední kontakt s firmou.

Příběh druhý, severní Morava, „chudé“ Kopřivnicko

„Tak kdy můžeme přijet na ten plot, pane?“¨

„Vždyť já jen poptával cenu, ta Vaše byla o 20.000 vyšší než u firmy z Ostravy.“

„Tak to nějak uděláme, těch 20.000 slevím a bude to mít od místní firmy, kdyby bylo potřeba něco dodělat nebo opravit.“

„Tak jo, kdy můžete začít?“

„V pondělí. Stačí?“

V pondělí přijela parta kopáčů a za týden plot stál.

Poučení: Kde je práce dost, tam si jí lidé neváží. Na Mladoboleslavsku je stejný problém s instalatérem, zedníkem, elektrikářem, pokrývačem či klempířem. Jistě, je to zevšeobecněné. Už se mně taky párkrát stalo, že řemeslník přišel napoprvé a včas. Ale pravidlem to rozhodně není.

Na Moravě jsou prý zkušenosti úplně opačné – tam je zákazník pánem. A ceny poloviční.

Náhoda? Má někdo nějaké vysvětlení, proč tomu je právě tak? A jak to řešit? A jak je to asi v bohatších zemích – nevěřím, že v Německu nebo Rakousku by si řemeslnící dovolili to, co u nás. Ale jak to, v čem jsme jiní? A co s tím?

PS (přidáno 17:46): Dnes odpoledne byla střechu měřit třetí firma. Uvidíme, uvidíme.