Krize nás dusí. Pojďme ji porazit. Začněme tam, kde nejvíce škodí, neplýtvejme silami tam, kde to není potřeba.
Otázka je, koho krize postihla nejvíce. Většina má jasno i bez přemýšlení. Chudé lidi, lidi dlouhodobě nezaměstnané (případně nezaměstnatelné), rodiny s dětmi, důchodce. Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď. Jednoduché odpovědí ovšem často svádí ze správné cesty.
Dnes vydal statistický úřad seznam průměrných spotřebitelských cen potravinářských výrobků. Kdo si dal tu práci a vyhledal loňská čísla, zjistil, že některé zboží zdražilo, jiné zlevňuje, to není nic překvapujícího. Ale po sečtení jednotkových cen sledovaných výrobků před rokem a nyní vidíme, že celkově se zlevnilo. Ani to není nijak překvapující, v dobách krize se nezdražuje.
Když odmyslíme různá psychická, psychologická a psychiatrická postižení a újmy, pak následky krize můžeme nejlépe odhadnout právě na porovnání příjmů a výdajů domácností. Čerstvě propuštěné, případně zaměstnané na čtyři dny v týdnu namísto obvyklých pěti (byť s procentem mzdy za volný den navíc) nechme na později, teď se zamysleme nad maminkami na mateřské, důchodci, běžně vydělávajícími rodinami - oč je jim hůře dnes, než jim bylo před rokem na vrcholu euforie? Příjmy nižší nemají, naopak výdaje klesají. Proč je bereme za nejvíce postižené? Vždyť na krizi spíše vydělávají (vysvětlujte to babičce s osmitisícovým důchodem, kterou média neustále masírují zprávami o krizi, vysvětlete to mamince, která čeká na mateřskou, aby měla na plínky a sunar). Ale při odložení černých brýlí stereotypního uvažování je objektivní konstatování prostě jasné. Důchodci, aniž bych chtěl hodnotit jejich životní úroveň nebo výši důchodů, nejpostiženější částí národa nejsou.
Postižené jsou dvě skupiny obyvatel. Zjednodušeně bohatí na jedné straně, propuštění nebo omezení v práci na straně druhé.
Bohatí jsou ti, kteří mají svůj majetek uložený v akciích (nebo fondech), které hodnotu ztratily a oni tak trochu zchudli. No a co. Stejně krizi zavinily nejvyšší vrstvy, politici, makléři, finančníci a bankéři. Dobře jim tak. Oni stejně pod mostem neskončí, nemějme o ně obavy. Jak se zpívá o potopě světa: „Kázal jim naložiti ptáky, savce. Ryby nechte, zachrání se samy hladce.". Nechme ryby, ať se zachrání samy, ony se nám neutopí.
Nejhůře na krizi doplatili, nejvíce jsou postiženi a nejhůře se hledá náprava pro lidi, kteří ztratili práci. Většina z nich poctivě dřela, chtěli by stejně poctivě a tvrdě makat dál, ale nemůžou, není kde. To jsou ty pravé oběti, ty zachraňujme. Oni pak zachrání nás.
Jak tedy na krizi? Třinácté důchody - proč, vždyť důchodci si nepohoršili. Zvýšení přídavků maminkám - proč, stejně jako u důchodců. Přidejme důchodcům i maminkám, ale ne teď, když se snažíme zakroutit krkem krizi, udělejme to, až ji zaženeme a rozhodně to nevydávejme za protikrizové opatření, to je blbost! Takže šrotovné? A to že má pomoci té nejpostiženější skupině - nezaměstnaným? Copak nezaměstnaní si kupují auta? Nebo je našim cílem donutit nezaměstnané, aby se zadlužili u nějaké banky či (nedejbože) lichváře? Nepomáháme tím spíše mezinárodnímu kapitálu uloženému v automobilkách? Kolik Čechů propustila boleslavská Škodovka, kolínská či nošovická automobilka? Ne tolik, jak to zpočátku vypadalo. Nezapomínejme - ryby nechme, zachrání se samy hladce.
Pomáhejme těm nejpotřebnějším. Teď už je jasné jak. Zvyšme zaměstnanost. Řečičky o podpoře odbytu třináctými důchody si nechme od cesty, důchodci nám odbyt nezvednou, ti jsou rádi, že jsou rádi. Zaměstnanost zvýšíme nejlépe zlevněním pracovní síly. Usnadněním podnikání. Zrychlením odpisů (uvolněné zdroje pomohou udržení zaměstnanosti).
To ostatní, tedy zvýšené mateřské, třinácté důchody, šrotovné, to není protikrizový balíček. Tato opatření mohou být legitimní a snad i užitečná (kdykoliv jindy, jen ne v krizi), ale nazývejme je pravými jmény, třeba přilepšení nejchudším vrstvám. Nebo třeba volební program. A nebo třeba předvolební strategie. Ale ne boj s krizí.
