„Běžte si koupit cuc na klacku!" Rozumějme - jste moc mladí na to, abyste mohli něco dokázat. Naštěstí to v roce 1989 tak úplně neplatilo. Stáří nemá patent na rozum. Přestože se stářím přichází moudrost, nezřídka přichází stáří samo (na druhou stranu starý blbec kdysi býval mladým blbcem, to říkal už Werich).
Čím jsme starší, tím větší máme nedůvěru k mládí. Mladý člověk prostě nemůže nic dokázat, protože přece nemá zkušenosti. Bohužel tak někdy přistupují i historici k výkladu dějin.
Všichni známe Tutanchamóna, egyptského faraóna, který zemřel tak mladý (18), že nestihl nic dokázat. Byl naprosto bezvýznamný, jeho nejdůležitějším činem byla předčasná smrt. Jen díky tomu, že jeho hrobka jako jediná nebyla vykradena, stal se nezaslouženě jedním z nejznámějších faraónů. Je to nespravedlivé vůči všem velkým dobyvatelům - Ramsesům, nezapomenutelnému Cheopsovi, božské Kleopatře. Tak nás to učí oficiální věda.
Zkusme se na těch pár let Tutanchamónovy vlády podívat nezaujatýma očima.
Po tisíciletí řídili Egypt faraónové prostřednictvím chrámových kněží. Lid se modlil k celému pantheonu bohů, kterým se stavěly chrámy, sídla tehdejší vzdělanosti a kultury. Až přišel namyšlený Amenhotep IV., který se rozhodl, že je synem božím (takových po něm ještě bylo a asi i bude), synem nového boha Atona, který nahradil nejen původního Amóna, ale i ostatní staré bohy, nyní nepotřebné. Chrámy se staly zbytečné, kněží (rozumějme: inteligence) přestali dostávat plat, země se z centra bez jejich podpory uřídit nedala. Nebylo nikoho, kdy by sledoval nilometry, včas se nezaselo, starost o úrodu nikdo neorganizoval. Chrámové sýpky byly vypleněny, v zemi zavládl hladomor a chaos. Prostě něco jako rok 1948 u nás.
Amnehotep, nyní už přejmenovaný na Achnatona, buduje nové hlavní město na zelené louce (spíše na žlutém písku), kde je lépe izolován od zloby svého lidu. Občanské válce brání jen silné vojsko. Když umírá, celá země si oddechne.
Na trůn nastupuje mladičký Tutanchatón. Nic moc o něm nevíme. Ani to, zda je skutečně Achnatonův syn. A jestli ano, zda je jeho matkou krásná Achnatonova hlavní žena Nefertiti, nebo některá z jeho pobočných manželek (což byly obvykle faraónovy dcery - Fritzl by měl z faraónů radost). Asi má nějaké regenty, kteří mu s vládou pomáhají, asi Áje, nebo Haremba, úředníky předchozího vládce. Má před sebou jen krátký život. Co ale za těch pár vyměřených roků stihne? Zruší kult boha Atona, přejmenuje se na Tutanchamóna, zruší nesmyslnou výstavbu nového hlavního města, obnoví původní chrámy, vrátí kněžím (inteligenci) jejich pravomoci, obnoví sezónní práce, uklidní a nakrmí lid. Umírá brzy, ale svému nástupci Ájovi přenechává zemi konsolidovanou, lid uklidněný a provolávající slávu faraónovi.
A teď řekněte. Co bylo pro egyptský lid důležitější. Ramsesovské výboje, agresivní dobyvačné války, kdy armáda žila na úkor zemědělců, strádajících expanzivními výpady? Cheopsova megalomanská stavba Velké pyramidy, které zcela jistě ruinovala státní hospodářství? Kleopatra, která tisíciletou říši vlastně zničila? Nebo mladičký, bezvýznamný faraónek, který „jen" zemi stabilizoval, vyvedl z chaosu a nebezpečí občanské války?
Ne, ne. Ne vždy mládí znamená neschopnost, bezvýznamnost, nezkušenost. Poučme se z historie, ale nevěřme vždy všemu, co tvrdí „znalá většina". Použijme svůj mozek a nenechme se balamutit.
Omlouvám se historikům a dějepisářům. Nechci jim fušovat do řemesla. Jen si dávám dohromady 2 a 2. Třeba to bylo jinak. Bez Áje by nebylo Tutanchamóna. Ale víme to jistě?
