Krásné jarní počasí láká k výletům. I příroda ještě ne zcela probuzená ze zimního spánku má své kouzlo. V Českém ráji na jaře můžeme obdivovat i místa v létě neviditelná pro husté koruny listnáčů.
Český ráj prý snad dostal jméno na Hruboskalsku, důvod je nasnadě, první turisté si tady připadali jako v ráji. Pojďme se podívat, jestli byly jejich pocity oprávněné.
Začínáme nad lázněmi Sedmihorky. Ty jsou pojmenovány podle stejnojmenného pramene, jednoho z mnoha v okolí. Dostaneme se k nim později, teď se vydejme vzhůru kopcem směrem k dominantě zdejšího kraje, zámku Hrubá skála. Cesta ze Sedmihorek stoupá hustým lesem, v dubnu ale ještě holým. Netrvá dlouho a začínají se kolem objevovat první věže skalního města.
Jedna z věží, sice ne příliš vysoká, zato přímo Osudová, vyrostla hned u cesty. Až když ji mineme a otočíme se, spatříme pravidelné skalní okno asi dva metry nad zemí. Geologové prý tomuto útvaru říkají hodiny. Proč? Stačí se zaměřit na levý okraj okna, proudícím vzduchem vybroušený do nepřehlédnutelného tvaru přesýpacích hodin. Každý si může zdejší osudovost vyzkoušet: stoupnout si zády k oknu a zkusit prohodit šišku přes záda oknem. Kdo prohodí, bude mít osudové štěstí. Úkol lehký jen zdánlivě.
A komu se to nepovede, může o trochu toho štěstíčka požádat patrona zdejších hor, svatého Prokopa, ve skalní rozsedlině jen o pár metrů dále.
Věže kolem jsou vyšší a vyšší. Ozývá se křik horolezců, i když by se možná hodilo lépe slovo skálolezec. Při dodržování pravidel je možné se pokusit o výstup na některou z jehel, přestože jsme v chráněné krajinné oblasti. Nicméně pro běžného turistu je to možnost spíše teoretická, protože stěny jsou vysoké a kolmé.
A už se po levé ruce vysoko nad námi objevují žluté zdi zámku na hraně útesu nad krajinou. Hrubá skála.
Skoro by nás začalo bolet za krkem. Raději hleďme na cestu. Procházíme několika skalními průrvami až pod masiv, na kterém stojí zámek.
Cesta zatáčí nad několika schůdky doleva a končí u skalní stěny. Opravdu končí? Samozřejmě, že ne. Na první pohled celistvý skalní masiv je rozpuklý na dvě části průrvou asi tři čtvrtě metru širokou. Myší díra, jak se útvaru říká, vede nahoru na prostranství před zámkem. Naštěstí se asi v polovině na chvíli o pár decimetrů rozšíří, takže se můžeme vyhnout s protijdoucími turisty.
Zámek Hrubá skála dnes slouží jako hotel. Kolem kaple se přes most nad hlubokým hradním příkopem dostaneme nejdříve na první a následně i na druhé nádvoří. První, co nás napadne, je Šípková Růženka. Stěny a arkády křídel zámeckého paláce jsou porostlé popínavými rostlinami, stejně i kulatá věž.
Zámek má ještě druhou věž, vyšší, s vyhlídkou do kraje. Ono vůbec je celé nádvoří jedna velká vyhlídka. Skrz cimbuří měla šlechta výhled třeba na Trosky, vrch Kozákov nebo Hruboskalské skalní město.
Kozákov
Podobné výhledy jsou i z Prachovny, skalního uzlu kousek za zámkem, který sloužil jako zásobárna střelného prachu. Rozhodně už jen pouhý pohled na zámek svrchu stojí za zdolání strmých schodů vysekaných do zdejší skály.
A ještě další zajímavé místo je spjato se zámkem. Kdo by se chtěl vrátit do Sedmihorek, nemusí zpět Myší dírou, ale projde o něco kratší průrvou na oválné prostranství sevřené skalami (odchází se opět jinou průrvou), kde jsou viditelné památky na opracování části stěn lidskou rukou. Pravda, většina reliéfů je naprosto nezřetelná a rok od roku méně patrná (sám je pamatuji ve zřetelně lepším stavu, za pár let z nich zcela jistě nezbude ani náznak). Jeden je však stále nepřehlédnutelný. Adamovo lože. Vzpomínáte na Bajaju? Tady odpočíval po vyčerpávajícím souboji s drakem, který se ostatně odehrával také na tomto místě.
Ale postupme dále. Výstupem na hruboskalský masiv jsme se dostali na úroveň vrcholků skalních věží a jehel, cesta nás vede po hřebeni na několik vyhlídek, můžeme se kochat pohledy na krajinu a skalní město skoro z ptačí perspektivy. Kapelník i s Taktovkou a celou Kapelou, Maják, Dračí zub i Dračí věž, Sfinga, Ďáblova ruka. Výška kolem 60 metrů.
Zahlédneme ještě znovu zámek z dalšího úhlu, dokonce se nám přiblíží další dominanta Českého ráje, zřícenina Trosky, ovšem jen opticky, ve skutečnosti se vzdalujeme.
Blížíme se naopak k Ještědu, ještě daleko na obzoru. Hubáčkův hyperboloid televizního vysílače spíše tušíme, jen odražená zář Slunce klonícího se pomalu k západu jej prozrazuje.
I opačná strana hlavního hřebene stojí za krátkou odbočku. Kopicův statek, nádherná pojizerská roubenka na samotě uprostřed louky těsně pod hřebenem. Václav Kopic, lidový umělec, vyzdobil okolní vápencové stěny desítkami reliéfů s výjevy z české historie, počínaje věštící Libuší a Přemyslem oráčem, Horymírem na Šemíkovi, přes svatého Václava, Jana Husa, Jiřího z Poděbrad až po Masaryka, jak jinak než na koni.
Naše cesta po hřebenu končí na hradě Valdštejn. Už je večer a tma, hrad je zavřený, takže si neprohlédneme nejen obnovenou prohlídkovou trasu, ale ani známé sklepy a vyhlídky. Mne nejvíce mrzí nenápadná kaplička na prvním nádvoří s vybledlým portrétem snad Jana Křtitele, který je podle legendy malovaný podle barda Karla Hynka Máchy. Asi jako jediný jeho portrét, všechny ostatní jsou jen idealizované romantické představy.
Vracíme se do Sedmihorek opět skalním městem, tentokrát ovšem kolem úpatí skal, které jsme dříve prohlíželi shora. Angorova stezka nás vede kolem mnoha místních pramenů a pramínků, pečlivě renovovaných a opravených.
Odbočíme ještě k symbolickému horolezeckému hřbitovu – formou destiček se jmény připevněnými na skalní stěnu, poslední z podzimu loňského roku (památka na horolezce, kteří zahynuli i na jiných místech, ale jejich přátelé na ně zde vzpomínají).
Než sníme guláš v podzámecké sedmihorské restauraci, je venku docela tma. Trosky cestou domů vidíme jen jako siluetu na ztemnělém obzoru.
