Ráno se všechny děti starší pěti let vydají pro vodu k několik kilometrů vzdálené louži hnědé vody. Muži v produktivním věku jsou větší část roku daleko od domova se svými stády. Ženy podstupují bolestivou obřízku. Nikdy se nesetkali s elektrikou, místo doktorů je léčí šamanky. Neumějí číst, psát, počítat, neznají oficiální jazyk své země - domluví se spolu jen v rámci svého kmene. Přesto vypadají na první pohled šťastně. Žijí stále téměř stejným způsobem života, jako žili jejich předci před tisíci let. Jejich zákonem je tradice. Primitivní kmeny v povodí řeky Omo na jihu Etiopie.
Dnes se podíváme k etniku Hamar (případně psané i Hamer).
Hamarů žije v jižní části Etiopie něco přes 40.000, tedy asi jedno promile etiopského obyvatelstva, přesto patří k nejznámějším etnikům. Každý Etiopan považuje Hamary za něco výjimečného. Správněji by ale asi tato věta měla znít: "Každý etiopský muž považuje ženy kmene Hamar za něco výjimečného." Hamarky jsou zde totiž brány jako symbol krásy. Celkově jsou etiopské ženy považovány za hezké, bez ohledu na rasové předsudky. Ale Hamarky jsou prý nejhezčí z nejhezčích. Těžko soudit.
Ženy Hamar se snadno poznají podle typického účesu, i když ve vesnici, kterou jsme navštívili, jich tento účes mělo jen málo a byly to právě ty, které se držely stranou a nechtěly být foceny. Při cestě autem jsme viděli naopak jen Hamarky s typickou červenou přilbou, ale o focení nemohla být ani řeč. Jak ten typický účes tedy vypadá? Vlasy jsou spleteny do úzkých copánků, které jsou jeden vedle druhého fixovány červenou hlínou (hlinkou) a máslem tak, že nad čelem jsou ustřiženy na mikádo (jak podle hrnce) a budí dojem vroubkované červené přilby. A opravdu to vypadá hezky a působivě.
Hamarské vdané ženy (s obručí kolem krku) s typickými účesy. Snímek vypreparovaný z videa pořízeného z jedoucího džípu.
Bohužel jsme na rovníku, a přestože výška údolí řeky Omo je kolem tisíce metrů nad mořem, teploty jsou vysoké. Těla domorodců jsou zvyklá a mají nastavenu termoregulaci tak, že působí chladným dojmem (už jsem o tom psal). To ovšem neplatí pro máslo ve vlasech, které se rozpouští a stéká ženám po obličeji.
Ženy jsou oblečeny do zástěrek z kozích kůží (vpředu sahá kus až ke kolenům) a bohatě zdobeny barevnými korálky. Sukýnky opět z kůže nebo z vlastnoručně utkané látky. Zástěra je poměrně úzká, takže ženám jsou vidět prsa, což jim samozřejmě nevadí, protože jsme v Africe. Češka se také před muslimem nestydí, že jsou jí vidět lýtka a vlasy, které by mu cizí žena doma neukázala ani za nic.
Zvláště důležité jsou řetězy bílých mušliček a kovové náramky na pažích. Zkoušíme takový náramek potěžkat a jsme překvapeni, jak je těžký. A to jich ženy někdy mají na rukách desítky. A na krku k tomu od pohledu těžké obruče, které značí, že je žena vdaná.
O ženské obřízce a zabíjení dětí mingi jsem už psal, taková témata se ani nechce opakovat.
Období dešťů ze severu v době naší cesty ještě na jih nedorazilo, proto jsme mohli jet našimi džípy 4x4 zkratkou, spočívající ve využití vyschlých říčních koryt a dobytčích stezek. Cestou vidíme poměrně dost Hamarů, většinou kus od "cesty", jen výjimečně je někdo blíže, ale evidentně nemá zájem o kontakt. Muži si nosí své hole a stoličky (na sezení a na podložení hlavy při spánku), symboly mužství, bez kterých žádný muž nevyjde z domu.
Cesta vyschlým korytem řeky.
Hamarská osada u cesty. Všimněte si supa na stromě uprostřed snímku.
Blíží se večer, rychleji než bychom chtěli a potřebovali. V dálce vidíme Hamary při jejich večerních tancích - stojí v kruhu a skáčou podobně jako Masajové v sousední Keni a níže v Tanzánii. Dobytek je zahnán, denní práce skončeny, nastal čas zábavy. Televize tu není, číst nikdo neumí a není ani co, takže zbývá kolektivní tanec. Dnes, zítra, každý večer stejně jako před tisíci lety.
Téměř potmě přijíždíme do vesnice, kde náš domorodý průvodce Mule z Addis Abeby přes známého domluvil návštěvu. Projíždíme stády posledních opozdilců, kteří své kozy zahánějí do ohrady ze spletených trnitých větví na poslední chvíli. Před kulatými domy z větví se střechou z uschlé trávy hoří ohníčky, ženy připravují večeři.
Hamarská osada (kulaté domy, večeře se vaří, zvířata odpočívají)
Muži jsou na půlroční pastvě, ve vesnici jsou jen ženy, staří lidé a děti, i když pár mladíků se nám zdá dost starých. Kupodivu právě ti znají základy angličtiny, jsou to výjimky, protože zřejmě navštěvovali nebo navštěvují nějakou školu. Nemáme čas to zjišťovat, nastává čas večerního tance a účast je (skoro) povinná.
Tanec vypadá podivně a neuspořádaně. V kruhu jsou namačkaní hlavně chlapci všeho věku, do rytmu tleskají a vydávají rytmické zvuky, asi zpěv. Nikdo se nijak zvlášť nesoustředí, ale nějaký řád by se asi vysledoval, protože bez nějakých zřetelných pokynů či řízení začínají i končí tleskat všichni stejně. Do toho dospívající dívky (některé vypadají velmi dospěle) ve dvojicích, trojicích či čtveřicích podnikají výpady do středu kruhu, končící přidupnutím před mladíky. Pak zase pro změnu kluci vbíhají do středu a skáčou sounož do výšky. Následuje část, kdy dívky přískoky pobíhají po kruhu následovány malými nahými hošíky. Smysl nám uniká, ale asi v tom nějaký příběh bude.
Hamarská svobodná dívka připravená k večerním tancům
Dívky čekají, až na ně dojde řada
Někteří mladíci zřejmě studují ve městě - mají trička a dokonce hodinky(!). Ale tradiční tanec si nenechají ujít.
Konečně došla řada i na mladé dívky.
Nakonec následuje pokus prodat cokoliv turistům, tedy hlavně korálky a dřevěné mužské stoličky. A prosba o pomoc - jedna dívka má ošklivě zanícenou ruku, zřejmě po nějakém kousnutí hmyzem nebo poranění o trn. Shodou okolností je pár kolegů lékařů, takže se snaží ve světlech reflektorů našich džípů podle možností s tím něco udělat. Mule jen radí nedávat antibiotika. Není prý v lidských silách vysvětlit dávkování a hlídat jeho dodržení. Zraněná dívka je buď spolyká najednou, nebo je všechny vyhodí.
Přespíme v osamělé lodgi a ráno vyrážíme dál. Naše džípy po několika dnech cesty prašnými koryty a cestami/necestami začínají mít problémy (mám pocit, že po každé týdenní výpravě na jih je nutná generálka). Filtry se vyklepávají dvakrát denně, přesto postupně začínají odcházet různé okruhy. Bez klimatizace by se dalo přežít, bohužel zrovna postižený džíp má jako jediný okna na elektrické stahování, které také nefunguje. Nakonec se daří spustit okna dolů a džíp pojede jako první, aby osazenstvo nepolykalo kilogramy prachu rozvířeného koly vedoucího džípu.
Zastávka na opravu uprostřed trnité buše je velmi zvláštní. Zastavujeme v liduprázdné pustině, ovšem do pěti minut je kolem nás dav zvědavých Hamarů všeho věku. Odkud se asi vzali? Zřejmě kraj není tak pustý, jak vypadá. Hamarové jsou tu doma a nemají důvod se dávat vidět, jen když projíždějící auta zastaví, zvědavost zvítězí.
Poslední fotka opět z jedoucího auta.
Video: etnikum Hamar v čase 3:30 až 8:30.
