Většina hororových příběhů s dálničními piráty začíná stejně – rychlojezdci se nelíbí zdržování za pomalu předjíždějícími vozy v levém dálničním pruhu. Následují předvídatelné kroky: troubení, blikání, posunky, trestání hlemýždě nečekaným zabrzděním. Přitom tomu všemu lze zabránit poměrně jednoduše – lidskou slušností a dodržováním pravidel silničního provozu. Ale na obou stranách.
Foto: Policie ČR
Asi to z mé strany bude tak trochu čůrání proti větru, ale co se dá dělat.
Nejdříve se musím zařadit, aby bylo zřejmé, z jaké pozice se k problému vyjadřuji. Jezdím pravidelně po dálnici, s oblibou si na tempomatu nastavím podle navigace 130 km/h. Pozor – tachometr mně v tom okamžiku ukazuje 140 km/h, ale navigace (rychlost počítající, nikoliv jen odhadující) jej usvědčuje ze lži. Jedu v pravém pruhu, levý používám jen na předjíždění a po předjetí se vracím doprava. Když při předjíždění dojedu pomalejší vozidlo, tak neblikám, netroubím, negestikuluji, klidně počkám, až se zařadí, a ani pak nijak řidiče netrestám. Zásadně se snažím uhýbat rychlejším kolegům, někdy i za cenu krátkodobého překročení rychlosti. Pokud už někoho zdržím, pokynu levačkou při svém předjetí na omluvu.
Dokonce občas před sebe pustím na předjíždění i tiráka či autobus – když včas vyhodí blinkr a čeká, kdo jej pustí. Často se pak dočkám střídavého zablikání směrovými světly jako výraz díků, někdy šofér i ze své výšky pokyne.
Nic mne to nestojí a klasického piráta jsem ještě nepotkal. Výjimečně mne někdo problikne (následuje má omluva, která je mnohem účinnější, než klasická topolánkovská jednička).
To ale neznamená, že mne občas někdo nevytočí – byť si dávám dobrý pozor, abych to na sobě nedal znát. Kupodivu to nebývá ten, koho jsem zdržel (při mé maximální povolené rychlosti tedy ten klasický pirát rychlost nerespektující), ale častěji ten, který těsně přede mnou začne předjíždět, i když vidí, že mne donutí brzdit a zpomalit (chápejte – i vypnout tempovat a znovu jej pak aktivovat). Ten, který se při své rychlosti 115km/h odmítne dočasně zařadit při dvousetmetrovém odstupu mezi jím předjížděnými vozy. Ten, který předjede a pokračuje v levém pruhu a zařadí se až po neskutečně dlouhé době (evidentně mu dělá dobře, když vidí, že já bych chtěl pokračovat rychleji, ale nemůžu – někdy dokonce jakoby vyzývavě čekal nějakou mou reakci, minimálně nějaké to gesto). Zajímavé je, že podle mých subjektivních pocitů takových řidičů výrazně přibylo v poslední době, po známých aférách silničních pirátů na D1 – kterých se v žádném případě nezastávám a jejich chování zásadně odsuzuji. Jakoby ale ty aféry daly pomalejším větší morální právo na levý pruh a pasovaly je na „lovce pirátů“.
Občas se ale za svou skrytou zlobu zastydím, to když to mne „obtěžující“ auto řídí vyjevený dvacetiletý kluk, případně zděšená mladá žena. Sám si živě pamatuji, jak jsem před třiceti lety začínal jezdit a jak jsem při dálničním předjíždění nestíhal koordinovat vše potřebné – blinkry, volant, plyn a dokonce nějaká zrcátka.
Dovolil bych si připomenout dva předpisy řešící jízdu v levém dálničním pruhu – zestručněně, ale klidně si zkontrolujte, že platí přesně podle popisu:
1. Na dálnici s více pruhy je řidič povinen jet zásadně v pruhu co nejvíce pravém, výjimkou je jízda souběžných kolon.
2. Levé pruhy lze použít jen na předjíždění, přičemž při přejíždění do jiného pruhu nesmí přejíždějící řidič ohrozit ani omezit řidiče v něm jedoucí.
Ano, ani omezit. A dokonce se ve vyhlášce ani nic nepíše o rychlosti toho řidiče v levém pruhu, tedy není to tak, že by „neměl omezit ani ohrozit řidiče v levém pruhu, pokud ten jede povolenou rychlostí, pokud by jel rychleji, ohrození a omezení je povoleno“. Ono bez radaru pomalejší řidič často nedokáže posoudit překročení povolené rychlosti a tedy porušení předpisů, kdežto pokud svým manévrem donutí takového řidiče výrazně zpomalit, sám hrubě vyhlášku porušuje, naprosto jednoznačně a prokazatelně.
Takže můj osobní návrh: dodržujme předpisy, chovejme se slušně nejen, když předjíždíme, ale i když jsme předjíždění. Netrestejme pomalejší omezující nás v levém pruhu (blikáním, gesty, brzděním), ale netrestejme ani ty rychlejší (bezdůvodným zdržováním, nečekaným vjetím před jejich vozidlo), byť to jsou pro nás „piráti“. A když už se to stane a někoho zablokujeme, zkusme mu namísto ukázání parohů raději omluvně pokynout - vždyť nás to nic nestojí!
Kacířská myšlenka na závěr: pirát je každý, kdo porušuje předpisy. Pokud mne někdo zbytečně a výrazně omezí v levém pruhu (při mé stotřítce) necitlivým pomalým předjížděním, je pirátem on, nikoliv já, byť jede o dvacet kilometrů „bezpečněji“ (pomaleji).
