Představte si, že bychom zrušili armádu a ušetřené miliardy dali na vzdělání. Utopie, která nikde nemůže fungovat? Možná budete překvapeni, ale taková země opravdu existuje.
A je Česku docela podobná, jen o třetinu menší rozlohou a s polovičním počtem obyvatel, dá se tedy říci, že poměrně srovnatelná. Když teď napíšu její jméno, tak si řeknete, že s rozvojovými zeměmi, kde pologramotní lidé žijí v chatrčích a jedí jen to, co si doma vypěstují, se nemá smysl porovnávat, ale budete se hluboce mýlit. Životní úroveň se tam od té naší příliš neliší, přestože ve své nadřazenosti máme tendenci středoamerické země podceňovat.
Střední Ameriku si často představujeme tak, jak jsme ji vídávali ve zprávách v době občanské války v Nikaragui. Chatrče podél blátivých cest a zarostlí chlapi v maskáčích se samopalem pohotovým ke střelbě. Ale to je historie a dnešní realita je úplně jiná. Třeba hned s Nikaraguou bezprostředně sousedící Kostarika. Malý stát ve Střední Americe, má však delší demokratickou historii, než je běžné v Evropě – již od roku 1902 se tu vláda volí v demokratických volbách. Jediným pokusem o zvrat byla dvouměsíční občanská válka v roce 1948, jejímž důsledkem bylo rozpuštění armády a zakotvení jejího zákazu v ústavě. Ochrana země je ošetřena smlouvami se sousedními státy a hlavně je garantována Spojenými státy, které si samozřejmě přejí mít klid v blízkém regionu.
Státní rozpočet bez výdajů na armádu může být sestavován nám nepředstavitelným způsobem tak, že je posílena výdajová část v oblasti vzdělávání. A aby to nebylo jen na libovůli právě aktuální vlády, ošetřuje tuto oblast rovnou 14 článků ústavy. Co to tedy znamená? Vzdělávací složka tvoří dlouhodobě od 20-30% veřejného rozpočtu. Nepředstavitelné číslo.
A jak je tedy koncipována ta zdejší demokracie? Na první pohled trochu diktátorsky: nejen že zde existuje volební právo, ale je dokonce zavedena volební povinnost. Každý občan starší 18 let nejen může, ale přímo musí jít k volbám. Nikdo nemůže zůstat doma a v hospodě pak nadávat, jak to ti nahoře vedou od desíti k pěti. Každý je svým hlasem zodpovědný za volební výsledek. Když vyhraje jeho strana a vládne špatně, může si za to i sám. A když vyhraje strana jiná, tak ví, že za čtyři roky se ukáže, jestli byla opravdu tak dobrá a vyhrát si zasloužila, nebo zda ji nepřízeň voličů v dalších volbách svrhne.
Tím, že hlasují všichni obyvatelé, paradoxně ubývá populismu. Líbivými hesly se lépe nechá ovlivnit jednodušší menšina, která se v zemích s nepovinnou účastí lehce může stát volící většinou. Ale kolektivní vědomí celého národa v delší perspektivě upřednostní dlouhodobý rozvoj země před krátkodobými úplatky voličům. Aspoň tak jsem to zažil já při debatách s místními obyvateli při minulých volbách v roce 2010. Můj známý José komentoval vítězství strany, kterou nevolil, takto: „Obávám se, že u vítězné strany je určitý korupční potenciál a příliš levicové směřování ekonomiky. Bude nutné je hlídat. A když zklamou, tak je příště už nikdo volit nebude.“ Ani náznak toho, že by se chystal v půlce volebního období protestovat proti vládě a demonstrovat za její odvolání, to by mu přišlo úplně absurdní. Tak přece kostarická demokracie nefunguje. Vítěz má čtyři roky na to, aby ukázal, co dovede. A další volby mu vystaví vysvědčení.
Tak co, která země je více rozvojová? Ta bez armády, s obrovskou podporou vzdělávání, s 12% rozlohy chráněné národními parky, s uvědomělými voliči? Nebo ta, kde už tak obrovské výdaje na nesmyslnou armádu zvyšují úplatky za Pandury, Gripeny a CASY, kde vzdělávání je dojnou krávou pro firmy parazitující na podivných státních maturitách, kde ekologie znamená boj proti obchvatům měst, nesmyslně dotovanou výstavbu slunečních elektráren a přimíchávání biopaliv do pohonných hmot nařízené zákonem, kde jsou výsledky voleb oficiálně zpochybňovány demonstracemi vedenými profesionálními odborovými předáky žijícími si velmi dobře právě z vyvolávání chaosu?
Mimochodem když si v nějakém větším kostarickém městě zajdete do nákupního střediska, nepoznáte jej na první pohled od těch našich – podobný vzhled, stejné fastfoodové řetězce, obdobné značky zboží. Jen parkoviště vypadají trochu jinak, než ta naše – průměrné stáří aut tam je obvykle mnohem nižší, než jsme zvyklí u nás.
Nechci tvrdit, že Kostarika je na tom dnes ekonomicky lépe, než Česká republika. To asi ne. Ale pozor, abychom se za pár let nedivili.
A přidávám pár fotek, ne zcela odpovídajících tématu. Kostarika je země zajímavá nejen z politického hlediska, ale je to i země s výjimečnými přírodními krásami. Posuďte sami.
Bazilišek
Kolibřík
A ještě jednou kolibřík
Rudooká stromová žába
Cesta lodí na NP Tortuguero
Západ slunce v Tortugueru
Jezero Arenal pod stejnojmennou činnou sopkou
NP Manuel Antonio
A ještě jednou NP Manuel Antonio
Sopka Poás, dolní kráter (aktivní)
A ještě rozhovor o Kostarice pro TV pořad Travel Journal vysílaný stanicí SAT1 / HD Plus
