Měl jsem čest (a to myslím doslova) poznat kdysi vzácného člověka. Čteme dnes a denně o politicích, sportovcích, skutečných i pozlátkových celebritách. Ale o opravdové hrdiny naší doby se nezajímáme.
Josef Capek, Hvezdy, 1936
Začal jsem trochu pateticky, ale nemůžu si pomoci. Vidím to jako dnes, ač je to již více než dvacet let. Má nynější žena, tehdy ještě budoucí, mne vzala představit své vzdálené příbuzné, Mařence Linkové do Dolního Bousova. Připravila mne na to, že od 13 let nevidí, že je stará (přes osmdesát) a drobná, že přes svůj věk a postižení žije celý život sama ve svém miniaturním domečku. Ale na její svěžest duchovní mne připravit nedokázala.
Sedíme spolu u stolu, Mařenka nám uvařila kafe, já překvapeně registruji stěnu - plnou obrázků, většinou reprodukcí. Nade mnou visí Josef Čapek. Chválím obrázky, u nevidomé bych takovou výzdobu nečekal. A dostanu hned výklad - domeček s deformovanými tvary, čapkovské pojetí kubismu, optimistická modř a hlavně ty hvězdy, ty prý musí být moc pěkné. Mařenka si ale pamatuje jen červenou barvu. Tedy asi, jestli tak skutečně červená vypadá, to si po těch sedmdesáti letech není jistá...
A když prý dělám do těch počítačů, má jeden takový problém. Přestože poslouchá rádio pozorně, ještě pořád nerozumí rozdílu mezi tím Fortranem a Basicem (to už dnes nezná skoro nikdo, ale tehdy se v těchto jazycích skutečně programovalo). Popravdě, Mařenko, nebyla jste sama. Ony byly docela podobné.
Vykládáme skoro dvě hodiny, pro nás dlouhá doba, jako nezkušený řidič chci dojet za světla, i když to nemáme daleko. Pro Mařenku jen kraťoučké vytržení z černé dlouhé chvíle. Na rozloučenou vytahuje odněkud krásnou publikaci o krásách Českého Ráje, které sama nemůže pamatovat. Braillovými písmem má na proužku papíru poznačeno, pro koho ji nechala koupit. Zeptá se, zda jsme zhasli a loučíme se.
Od té doby jezdíme častěji. A k naší svatbě po roce překvapení od Mařenky - magnetofonová kazeta s nahrávkami hlasů manželky od dětských let, kdy k Mařence začala dojíždět na hodiny klavíru (předem beznadějné) až po tehdejší současnost. A svatební přání - dvousloková svatební báseň, naťukaná na stroji. Nejenže dává smysl, rýmuje se, ale kromě toho první písmena veršů dají dohromady naše jména: Hanička a Libor. Jen takový ignorant, jako jsem já, může připustit, že ten vzácný dar se za čtvrtstoletí ztratí - na rozdíl od přání, kde se rýmuje pláč s kudrnáčem, těch mám plnou krabici na půdě, Mařenčinu báseň hledám marně...
Kde mohla Mařenka být, mít naše podmínky. Vidět, mít možnost chodit do školy, pracovat, věnovat se hudbě. Možná by byla slavná. I přes její handicap ji znal kdekdo. Na pohřbu před lety byl plný hřbitov, přijeli i pražští herci (Jiří Šlitr, který ji prý kdysi také navštěvoval, už přijet nemohl). A já jsem jí mohl prokázat čest alespoň tím, že jsem pomáhal nést její rakev. Nebyla těžká - Mařenka byla jako věchýtek, snad ani 40 kilo neměla. Tíhu tohoto světa ale nesla statečně a hrdinně. Kéž i já bych dokázal v tolika letech debatovat s mladými o jejich moderních profesích. Kéž bych měl aspoň procento jejího talentu. Kéž bych rozuměl i tomu, co nemůžu vidět. Tak, jako Mařenka Linková z Dolního Bousova.
