I u nás jsou lidé, jejichž nejvýznamnějším životním počinem se stane až jejich smrt. Existuje však místo, kde smrt je nejvýznamnější událostí života každého člověka, i toho nejdůležitějšího.
Indonésie, ostrov Sulawesi (někteří si jej ze školy pamatují jako Celebes), země Torajů, Tanah Toraja. Torajové jsou posedlí smrtí, jejich celý život je vlastně dlouhou přípravou na nejdůležitější událost života - smrt. Jste dostatečně zvrhlí, abyste vydrželi trochu morbidnosti? Vydejte se se mnou na funebrální nekroturistiku po jejich pohřebních zvyklostech.
I když jsou Torajové křesťané a pohřby provází normální bohoslužba, jejich víra má i silné animalistické vlivy. Jedním z axiomů jejich víry je, že mrtví odcházejí do posmrtného života puya „někam na jih", do obdoby křesťanského nebe. Ještě předtím jsou v určitém mezistavu (očistec?), odkud je musí „někam na jih" dopravit buvolové. Proto se na pohřbu musí zabít dostatečné množství buvolů (ale i prasat), aby se mrtvý dostal tam, kam patří, a jeho zlomyslný duch nemohl škodit živým. Minimální množství zabitých buvolů je přísně rituálně stanoveno podle kasty, společenského postavení a bohatství mrtvého. Pokud by pozůstalá rodina nechala zabít buvolů méně, mrtvý se do země mrtvých nedostane a škodí. A tato povinnost platí i pro Toraje žijící v zahraničí. Žít a vydělávat může kdekoliv, pohřbený musí být v zemi předků, v Tana Toraja, se všemi náležitostmi. A to dokonce i tehdy, když změnil náboženství. V jedné kobce tak může vedle sebe ležet křesťan, muslim, buddhista i hinduista (ale ten jen výjimečně, protože přestoupit na hinduismus nelze, jen naprosto zřídka při určitých formách sňatku).
Záležitost s buvoly se ukazuje být trochu problematická, protože vodní buvol přijde na 2.000 eur, bílý s hnědým mramorováním dokonce i na trojnásobek. Takový majetek často po mrtvém nezbude a musí se na pohřeb našetřit. Do té doby, tedy klidně i několik měsíců či dokonce roků, zůstává mrtvý ležet v podkroví svého domu (prý trochu nabalzamovaný formalínem) a mluví se o něm jako o nemocném, nosí se mu jídlo, pití a další životní potřeby. Až se našetří dostatek prostředků, může být teprve pohřben. Podle mého laického názoru se ve zdejším teple tělo rozloží tak rychle, že snad ani není moc dlouho cítit, to může být i vysvětlením rituálních prohnutých torajských střech, třeba usměrňují proudění vzduchu žádoucím směrem a napomáhají k vysušení těla.
Když je poraženo dostatečné množství buvolů, má zemřelý nárok na vystavení dřevěné loutky Tau tau na balkónku poblíž pohřební komory. Jeden balkónek přísluší jedné rodině a setkají se na něm loutky nejbližších příbuzných. Na tuto výsadu nedostane jen tak každý, je vyhrazena de facto jen nejbohatším příslušníkům nejvyšší kasty. Loutka je vyřezána ze dřeva v životní velikosti, často má ruce nataženy před sebe, snad žehná pozůstalým, snad čeká na obětiny. Dříve byly figurky abstraktní, to je případ vesnice Lemo, dnes se už vyřezávají dokonce realistické se skutečnou podobou zemřelého (hlavně ve vesnici Londa), všechny jsou doplněny původním oblečením mrtvého, jeho brýlemi, kloboukem, botami. Když se oblečení rozpadne věkem, je možné loutku převléct do dalšího oblečení z pozůstalosti, ovšem musí se předtím obětovat další býk - to proceduru převlékání trochu prodražuje.
Světy živých a mrtvých jsou tu propojeny. Mezi domy ve vesnicích, mezi poli nebo třeba na samotě v lese jsou přírodní skalní stěny, převisy nebo někdy jen bludné balvany velikosti kůlničky až stodoly, v nich jsou vydlabány hroby a na dvířkách vyryté křesťanské symboly spolu s ornamenty býčích rohů. Mrtví jsou tady všude, přímo mezi živými obyvateli. Některé hroby jsou čerstvé, čteme i aktuální datumy, dokonce z letošního roku. A kolem jsou květinové věnce a upomínkové předměty - věci denní potřeby používané zemřelým za jeho života: deštník, klobouk, části oblečení, brýle. A zbytky jídla, nebo třeba PET lahve s vodou pro zesnulého. Na vršcích balvanů jsou pozůstatky starých i mladších zdobených már saringan s tradiční střechou, většinou rozpadlých. Jsou jednorázové, a proto po použití už nikoho nezajímají. A podobně zbytky rakví. Do jeskyněk jsou mrtví uloženi v dřevěné rakvi, podobné těm našim, samozřejmě mnohem jednodušší. Když je pohřbíván další člen rodiny a dutina je plná starých rozpadlých rakví, jsou staré truhly vyhozeny ven a ponechány svému osudu, občas i s nějakou tou kostí. Pieta k pozůstatkům se zde nenosí, úcta patří osobnosti nebožtíka a vzpomínkám na něj, ne jeho kostem.
Jiný způsob pohřbívání vidíme ve vesnice Kambira s dětským pohřebištěm. Samotná malinká vesnice je malebná svými tradičními domy a sýpkami, my se však moc nezdržujeme a náš torajský přítel Martin (je křesťan, proto i jméno má křesťanské) nás vede po cestičce hustým bambusovým lesem (bambusy jsou nejméně dvacetimetrové) k jednomu z mála mohutných stromů mezi bambusy, kus pod vesnicí. V kmeni je vidět několik desítek dvířek, z nichž každé ukrývá prostor s pohřbeným dítětem. Pokud zde totiž dříve zemřelo dítě, kterému nestihly vyrůst zuby, bylo uloženo do dutiny živého stromu, aby se vrátilo zpět přírodě. Postupně se dutina zmenšovala a zarůstala, až úplně zmizela a pohltila ostatky děťátka. Několik zarostlých děr je stále patrných. Celkem pozorujeme strom, který se stal hrobem více než stovce nekřtěňátek. Dnes už se tento způsob pohřbu nepraktikuje. Diskutujeme, zda je to dobře, nebo špatně. Ono je to asi jedno.
Dalším místem v Tana Toraja, kam nás Martin pozve, je vesnice Londa. Samotnou vesnici moc nevidíme, hned se nás ujímají místní chlapci a vedou nás - jak jinak - ke zdejšímu pohřebišti. V Londě se pohřbívá dokonce dvěma způsoby. Jedna rodina pohřbívá do tzv. zavěšených hrobů, druhá do jeskyní. My se přes menší kopeček dostáváme pod ohromný skalní převis, z jehož vrcholu jsou na bambusových lešeních spuštěny lávky, na nichž jsou jedna vedle druhé poskládány desítky jackfruitových rakví, ty nejstarší i pár set let staré.
Kolem visí liány ze zalesněného kopce nad převisem, lávek je několik zavěšených v různých výškách, mezi nimi zastřešený „balkonek" se zástupem postav Tau tau. Na rozdíl od vesnice Lemo jsou ty zdejší vyvedeny naprosto realisticky do podoby svého mrtvého, mají na sobě jeho oděv, brýle, klobouky, deštníky a boty. Každá soška má jiný postoj, celkově balkonek vypadá jako terasa s vesničany hledícími na obzor.
Zavěšené rakve (některé s náznakem torajských prohnutých střech) jsou viditelnou památkou na mrtvého, ke které je možné přinášet dary, současně jejich zavěšení vysoko nad zem chrání těla před divokými zvířaty. Je využitý každý kousek převisu, někde jsou rakve naskládány i na sebe. Pod převisem jsou pak volně poházeny zbytky rozpadlých rakví a staré máry. A samozřejmě kosti a lebky, některé jen tak, jak odpadly od stěny, jiné naaranžované do morbidních „zátiší s lebkami".
A to je to nejhorší (a nejzajímavější) teprve před námi. Místní mladíci zapalují kahany a vedou nás uzounkou štěrbinou, které jsme si doposud ani nevšimli, do nitra skály. Šplháme za poblikávání kahanů mírně vzhůru úzkou černou rozsedlinou několik desítek metrů, nic příjemného pro lidi se strachem z uzavřených prostor. Stísněné prostředí vyvolává dojem, že je tak úzké, že bude nemožné se vůbec otočit zpět a vrátit se ven. A když se po chvíli rozšíří, klesne strop tak nízko, že musíme do hlubokého předklonu (rukama se opíráme o zem), abychom se protáhli sotva metrovým otvorem dále. Potmě, samozřejmě.
Ocitáme se docela hluboko v nitru hory, když spíše tušíme, než abychom viděli, že jsme v trochu rozlehlejší jeskyni. Na zemi podél stěn, ale i zavěšeny na stěnách a položeny ve výklencích tu leží rakve v různých stádiích rozpadu. Prostředí je asi náchylnější k hnilobě, rakve jsou mnohem poničenější, než ty venkovní. A všude plno kostí a lebek. Jsme v první z několika jeskyní, další následují za průrvami ve stěnách, hotový labyrint. Místní průvodci nás upozorňují na různé zajímavosti typu nejstarší/nejnovější, v jednom rohu jsou nepietně v igelitovém pytli pozůstatky milenců, kterým zakázali rodiče se vzít, a tak spáchali společnou sebevraždu - rakev se po šedesáti letech nedochovala, proto ten igelit, aby byli stále spolu aspoň v pytli, když ne v rakvi. V rakvích bez víka vidíme zbytky koster v rozpadlých hadrech, původně svátečním oblečení. Některé rakve jsou schválně pootevřeny a víka podepřena lebkami - že by chtěli mít jejich obyvatelé přehled o dění v jeskyni? A když záblesk světla z kahanu osvítí prostor za námi, vidíme, že jsme skoro opřeni o rakev, ze které leze hlava se zbytky tkání. Jak z filmového horroru, mrtví se dobývají ven z rakví.
Útlocitnější duše vyčítají Torajům nedostatek úcty a piety ke svým předkům. Oni by se zase zcela určitě divili, že my ty své necháváme spalovat, jde jen o zvyky a obyčeje, kde jedna kultura ne zcela chápe kultury jinou. Nádherná sulaweská příroda je takto doplněna zajímavým poznáváním naprosto jiného způsobu života, než jaký jsme kdy viděli. Indonésie bez Sulawesi a Torajů by byla nekompletní, žádný turista po Indonésii by Tana Toraja neměl vynechat!
Záznam povídání o Indonésii (prvních asi 5 minut je obecných a radím je přeskočit) v TV pořadu "Travel Journal s Liborem Novotným":
