Po dlouhé pauze způsobené nemožností cestování se vrací rubrika věnovaná méně obvyklým jídlům dílem věnovaným islandským možnostem stravování. Sníme krásného papuchalka, soba nebo velrybu a uvaříme chleba v geotermálních pecích.
Island je překrásná země, která má z pohledu našince jednu zásadní chybu (když pomineme nestálost počasí): je zde krutě draho. Takže za fastfood to dáme tolik, jako doma za degustační menu. Chce to vypěstovat si hned na začátku cesty jeden návyk - prostě ceny jídel ignorovat, nedívat se na cenovky a dát si to, na co máme chuť. Není to lehké, ale je to ideální obrana před smrtí hladem, která by jinak nevyhnutelně následovala. Na Islandu se už dávno nepoužívají peníze, platí se zcela bezvýhradně platebními kartami, takže pokud máte na účtu dostatečnou rezervu a na kartě potřebné limity, tak vám peníze nedojdou.
Základem islandské stravy jsou mořští živočichové (ryby, mořské plody, ale i savci - velryby) a jehněčí. Ovcí se po ostrově potuluje obrovské množství. Prý je vždy až na podzim začnou shánět a rozdělovat, přes rok se mohou toulat kdekoliv. Zajímavé a nijak rozumně vědecky vysvětlitelné je, že ovečky se v 90% případů pohybuji ve trojicích. Chovají se kromě vlny i na maso, hlavně mladé jehněčí. Nejčastěji se jehňátka konzumují jako hustá polévka se zeleninou podávaná s pečivem ve velkých miskách a jako grilované kotletky.
Všechny obrázky je možné rozkliknout do větší velikosti.
Všechny polévky (my jsme kromě rybí a jehněčí ještě ochutnali i chřestovou) si ve většině jídelen naléváte sami a můžete si dopřát takový kotel, že vám to nahradí celý oběd, zvláště když je k polévce neomezené množství pečiva. Na druhou stranu vás to bude stát asi 400 našich korun, což je pořád nejlevnější místní jídlo, samozřejmě na pár výjimek typu hot-dogu. Jen o něco dražší je další pokrm ve všech stálých nabídkách, fish and chips (asi 500 Kč). Pro turisty to jsou obvykle nejčastější jídla.
Pro někoho to může být trochu problematické, protože hodně lidí nejí skopové (ti zůstanou u ryb), hodně nejí ryby (zbývá jehněčí) a hodně odmítá obojí (a ti mají na Islandu problémek). Hovězí je v nabídce minimálně, stejně tak vepřové (ale jednou jsme si dali i pravý řízek). Krásné islandské koně se prý chovají převážně na maso, ale na jídelníčku jsme je nikde neviděli. A soba jsme chutnali jen ve formě burgru.
Jedno teplé jídlo denně stačí, pojďme si koupit svačinku nebo večeři do supermarktu. Ty najdeme samozřejmě jen ve větších městech (tedy v aglomeraci Reykjavíku, která zahrnuje 3 největší města ostrova, a v severním Akrureyri - čtvrtém největším městě s 18.000 obyvateli). Otevřené mají různě, někdy jen do 18:00, jinde do 21:00 a nejvíce jsme jednou právě v Akrureyri viděli otevíračku do 23:30. Sortiment podobný jako u nás, jen místo jogurtů převažuje místní varianta skyr. Jako jogurty jsou označeny spíše nápoje. Dají se sehnat různé sýry a uzeniny podobné našim, jen mnohem dražší. Ale co je zajímavé a námi velmi kvitované, to je pečivo. Jak housky tak chleba jsou asi nejpodobnější těm našim, co jsme ve světě viděli. Většinou navíc úplně čerstvé a měkké. Takže svačinový balíček na Islandu by se od českého nemusel moc lišit, jen cenou, je asi 5x tak drahý.
Protože se zde ale věnujeme zajímavostem a neobvyklým jídlům, zastavme se u konkrétních případů.
Nejdříve ochutnejme ikonický hot-dog od pouličního stánku v Reykjavíku. Na první pohled nenápadný stánek (obvykle s menší frontou) má jednoduchý sortiment, jen jeden druh hot-dogu a pití. Jenže párky si prý připravuje sám podle vlastní receptury ze směsi hovězího-vepřového-jehněčího masa vařené v černém pivu. Tím získal takovou proslulost, že i oficiální, zahraniční státní návštěvy jej zahrnují do itineráře a na místní hot-dog si z jednání speciálně odskočil třeba Bill Clinton (mimochodem stánek nemá žádnou reklamu nebo tabuli cti, žádné fotky významných zákazníků). A abych nezapomněl, zdejší párek v rohlíku je asi nejlevnější teplé jídlo, které se na Islandu dá sehnat, vyjde dokonce pod 200 Kč (cha-cha). Má zkušenost? Žádný zázrak, prostě hot-dog s praženou cibulkou a hořčicí. Není špatný, ale v našich párkárnách jsem snad jedl i lepší. Jo - to jehněčí tam není vůbec cítit a je to jediné jehněčí, které dokáže sníst i má žena, té jinak stačí molekula jehněčího, aby skopové dokázala v jídle odhalit.
Další zajímavostí je svačinka v přírodních horkých pramenech Namafjall na severu ostrova. Zdejší lázně jsou o něco menší než známější Modrá laguna, ale jsou asi tak stejně přírodní: obě místa jsou ve skutečnosti uměle vybudovaná na shromažďování ochlazené odpadní vody z blízkých geotermálních elektráren. Nad bazénky je plošina se samoobslužnou restaurací, kde si každý může u pultu vzít z vitríny krajíc černého chleba s uzeným pstruhem. V čem je ta zajímavost? Chleba si zde pečou ve vlastní geotermální peci a pstruhy chovají v odpadních nádržích elektrárny. Chleba je mírně nasládlý a trošku zklamal, zato uzený pstruh chutná přímo geniálně.
A nakonec speciální menu, které se dá předem objednat v reykjavické restauraci Hereford. Asi je určené více turistům než domorodcům, ale zní úžasně - posuďte sami:
- předkrm je uzený papuchalk s rukolovým salátem a malinovou omáčkou
- hlavní jídlo velrybí peppersteak s grilovanou zeleninou, hranolky a pepřovou omáčkou
- zákusek skyr podle vlastního receptu (se zmrzlinou)
Skyr se zmrzlinou je ochucený přesně podle očekávání a poslouží dobře svému účelu jako zákusek po jídle. Velrybí steak chutná téměř k nerozeznání od hovězího, grilovaný jednotně na well done. Takže výborný a naprostá spokojenost. Ale bomba bouchne hned na začátku. Přestože se v restauraci mluví o carpacciu z papuchalka, nejsou syrové plátky islandského národního ptáčka až tak jemné, spíše takové tenčí hranolky, zřejmě z hrudi. Jemně zauzené a skutečně vynikající. Gastronomický vrchol cesty po Islandu. Škoda, že populace papuchalka se z neznámých důvodů rychle ztenčuje a jeho lov na maso bude brzy zakázaný.
Dobrou chuť!
Rubrika Dobré prase všechno spase
