Jen pro silné povahy, jen pro silné žaludky. Komu se dělá špatně při pohledu na mrazené plody moře, ať raději nečte. Jinak jen na vlastní nebezpečí.
Tím prasetem nemyslím nikoho cizího. Jakožto člověk vztahovačný si přísloví beru skromně na sebe. Protože když si vzpomenu, co všechno jsem už na cestách ve světě snědl a vypil, sám nevím, jestli by mně nemělo být nevolno.
A přitom to začalo celkem nevinně. Při studentské aktivitě v Rusku nás pozvali kolegové místní studenti na pochoutku - ruské pelmeně. Prý je to pochoutka, ale ty naše připomínaly syrovou sekanou z kostí a kůží, obalenou něčím jako bramborovým knedlíkem rozmočeným ve vlažné vodě. I další jídla jsou podobné chuti a kvality. Za 14 dní 8 kg váhy dolů. Dnes bych to bral. (Foto: deník Molodoj Kommunar)
Žaludek jsem si chtěl napravit v Bulharsku. Když jsme sledovali v našem privátu Maradonovo sólo ve finále mistrovství světa, otevřel gaspadín fíkovou rakiju. Jako Valach uvyklý slivovici jsem nečekal, že existuje něco tak hrozného, co dokáže spálit najednou ústní dutinu (Valaši říkají hubu), krk i žaludek.
Pak jsem si dal pár let pauzy. Až když jsem začal cestovat po světě, mohl jsem úspěšně navázat. Nejdříve jsem v Peru spořádal steak z tak neuvěřitelně milého zvířete, jako je lama alpaka. Viděli jste někdy její oči? Připadal jsem si jak kanibal. Ale chutnalo mně. Možná proto, že jsem měl v sobě dva čaje z lístků koky. A při přejezdu pětitisícového sedla Alta Patapampa nám místní potomci Inků kokový čaj vylepšili venku natrhanou trávou druhu chacha-coma. Asi aby přišla veselost. Ale nepřišlo nic, jen bolení hlavy.
Pak Čína. Plujeme krasovou krajinou po řece Li a náš kuchař chystá oběd. Přímo z řeky nabere vodu a od kolem plujícího rybáře nakoupí čerstvé řasy, které natrhal na dně řeky dlouhými bidly. Chutnají jako špenát. Někteří z nás tak i vypadají, jako špenát.
Pokračujeme do Hongkongu. Jídlo je perfektní, vyjdeme si večer do barevných ulic. Manželka obdivuje ve Zverimexu krásná a miloučká štěňátka, dokud ji ovšem neupozorním, že to není Zverimex, ale potraviny.
Opačná strana země - Mexiko. Pálenice mescalu, kořalky s červem. Nejdříve se sklidí agáve (osmiletá) a osekají se listy, aby zůstalo srdce rostliny. To se pak nechá uležet, rozdrtí se na žernovu poháněném koníkem, podusí se v jámě zaházené hlínou na způsob Setonova hrnce a vydestiluje. Do hotové kořalky se přidá červ, který cizopasí na agávi a prý podporuje halucinogenní účinky alkoholu. Po vypití láhve mescalu je červ prémií pro nejopilejšího člena společnosti.
A hned oběd. Jako zákusek je sušená tortilla (tortilly se suší na sluníčku v prachu u frekventované cesty, dané napospas toulavým kočkám, psům a myším) posypaná kousky podivného sýru a kořeněná - sušenými kobylkami. Jsou slané a chutnají trochu jako oříšky. Skleničku kobylek kupujeme i domů, budeme jimi strašit návštěvy.
A zase jinde: Thajsko. Polední zastávka u jezera, kde sedí babka a loví do síťky červíky, něco jako akvaristické dafnie, ale větší. Říká jim „skákavé krevety", i když na první pohled nemá průhledné tělíčko (s pulzujícími viditelnými vnitřnostmi) s oblíbenou mořskou pochoutkou nic společného. Hází je do hmoždíře, přidá nějakou zeleninku, koření („No spice, please!"), formálně pomačká paličkou a je hotovo. Krevetky skáčou ze lžíce pryč, ale marně se snaží, lžička je rychlejší. V puse pak cítím nárazy na patro, asi jako u práskavých bonbónů. Polykám a sám jsem překvapen, že to tím končí. V žaludku už žádný pohyb necítím.
Proti tomu jsou jihoafrické pochoutky slabý čajíček. Krokodýl je vynikající (hlavně ocas), steaky z antilopy kudu a z pakoně chutnají jako hovězí bifteky. Trochu zvláštní jsou sušené masové proužky po křováckém způsobu - biltong. Nejlepší je pštros a právě kudu. Jenom strašně leze do zubů, ke každému balení proto přibalují párátko.
V sousední Zimbabwe nás hostí warthogem. Cože to je, chutná to jako vepřová panenka? Ano, správně. Prase bradavičnaté.
A k tomu jako zákusek mísa černých pražených červů velikosti malíku. Nejsou nic moc, jsou takoví mouční, pískoví, skřípou mezi zuby. Ale domorodcům chutnají.
Když červy, tak raději do pralesa. V brazilské Amazonii na palmách Moriche vyrůstají asi centimetrové kuličky - těžko říci, zda plody nebo novotvary chránící listy před škůdci jako naše duběnky. Ale když se kulička rozlouskne, je celá do posledního místečka vyplněná tlustým bílým červem. Ti jsou významným zdrojem proteinů pro místní obyvatelstvo, ale jejich ochutnání za živa vyžaduje jistou dávku sebezapření.
Já svému žaludku věřím (na jídlo, horší je to s kinematózou), strkám červa do úst a skousnu. Červ praská a vytéká z něj příjemná hustá šťáva. Chutná po mléku z kokosových ořechů a je v podstatě dobrá. Červ může být pochoutkou, člověk se jen musí oprostit od evropských předsudků.
Zapíjíme vodou z liány. Liána tloušťky menšího kmínku visí přes cestu ze stromu na strom. Domorodý průvodce Sami ji rozsekne, z jednoho získaného konce oddělí mačetou rychlým sekem ani ne metrový kus a zvedne jej do výšky. Má co dělat, získané poleno je nezvykle těžké, je totiž plné tekutiny, která teď proudem vytéká. Řadíme se rychle do řady, každý chce zkusit, jak chutná, ale rychlost je zbytečná, liána teče jak bezedná, úplné „Hrnečku, vař!". Voda je bez chuti a zápachu, trochu jako destilka, možná je to i její teplotou, která je samozřejmě stejná jako teplota okolí, tedy je kolem čtyřicítky. To moc nechutná žádná voda. Ale smrt žízní by v pralese asi zkušenému turistovi s mačetou po ruce určitě nehrozila.
A na večer slibuje domorodý „Krokodýl Dundee" (zde spíše „Kajman Sami") překvapení. Na loďce vyrážíme na ztemnělou řeku, vyhlédneme a harpunujeme dvoumetrového kajmana (tedy Sami, ne my). Zraněného plaza vytáhne hlavou nad hladinu a umlátí mačetou. Nic pro slečinky. Ani to nestálo zato. Kajman na palmovém oleji nedosahuje kvality afrického krokodýla.
Okusil jsem i další exotické pokrmy, od A(rtyčoků) po Ž(áby). Přežil jsem prozatím bez nehody. Ale jsem sám zvědavý, co mne čeká příště.
A co vy? Přispějte svým zážitkem z nezvyklého jídla do diskuze. A nemusí to být jen exotická cizina. I u nás se občas narazí na pochoutky zvláštní a neobvyklé, kafe z praženého kořene chrpy, jádro zemního bodláku, šípky přešlé mrazem. Někdo si pochutnal na rakovi (to jsem ještě nezkusil, oni jsou totiž chránění), někde v hospodě dělají šneky nebo žabí stehýnka. Klokan, pštros a žralok už de facto ani neobvyklí nejsou, jsou na jídelníčcích běžně. Ale ne každý ochutnal - jak chutnají Vám?
Prosím o omluvení kvality obrázků, většinou naskenovaných starých fotek.
